Celý ten čas od listopadového nedělního dne, kdy jsem se poprvé sešla s Petrem, jsme spolu udržovali ne příliš častý, ale trvalý kontakt. Byla to hlavně jeho zásluha, byl to vždy on, kdo mi zatelefonoval do práce, nebo poslal krátký pozdrav, takže jsem se na oplátku ozývala i já jemu. A tak když se mne několik týdnů po rozchodu s Jiřím zeptal, jestli bychom se nemohli sejít, souhlasila jsem. Strávili jsme spolu jeden celý den chozením po městě s občasnými zastávkami na kávu, nebo na oběd, vyplněný neustálým povídáním, kterého najednou bylo mnoho. Tolik věcí jsme chtěli jeden o druhém vědět a navzájem si říct!

Pak už jsme si denně volali pozdrav do práce. Petr pracoval celý život u Českých drah, měl vystudovanou střední dopravní školu a stejně, jako já, nesměl studovat vysokou školu, protože stejně, jako já, pocházel z "maloburžoazní rodiny", což byl v komunistickém režimu cejch. Vlaky se staly Petrovou životní láskou. Většinu života pracoval jako výpravčí, v té době, kdy jsme se poznali, už musel ze zdravotních důvodů přejít na práci, kde nemusel pracovat na směny, a tak pracoval jako šéf školícího střediska, které sídlilo na Masarykově nádraží.

Měsíc po naší první schůzce mne Petr požádal o ruku. Věděla jsem už, že je to muž, kterého jsem celý předešlý život hledala. Souhlasila jsem. 5.12.1984 byla svatba.

Přiznávám, že jsem nebyla zamilovaná. Že mi vadilo, že je jen o málo větší, než já. Že se mu vzadu ve vlasech začíná dělat pleš. Že si vedle něj připadám robustní, protože nejsem drobná, jako on. Přesto jsem neměla pochyb o tom, že děláme oba dobře. Oba jsme za sebou měli velmi špatná manželství. Petr si před pětadvaceti lety vzal krásnou ženu s dvouletou holčičkou. Žena pracovala na ministerstvu zemědělství a když bylo děvčeti asi osm let, začala chodit z práce čím dál později, až se vracívala spíše k ránu. Měla partu, se kterou chodila po restauracích a domů se vracela opilá. Petr její dceru vlastně vychoval, učil ji vařit a hospodařit. Když se dívka v osmnácti vdala a odešla z domu, okamžitě požádal o rozvod. Naštěstí dostal byt v novostavbě na panelákovém sídlišti – kde byl jeden dům vyčleněn jen pro zaměstnance drah a právě se kolaudoval. Bydlím tam dodnes. Já jsem za sebou měla osmileté manželství s lakomým a nemilosrdným mužem, ze kterého mám dvě skvělé děti, ale ani jednu hezkou vzpomínku. Jsem si jistá, že naše oboustranné špatné zkušenosti z prvních manželství nám pomohly k tomu, abychom si současný náš společný život a vztah opečovávali a vážili si ho.

Petr neměl žádnou vadu – kromě té trochy nutné mužské ješitnosti. Mé děti ho měly rády, mé vnučky ho milovaly. A já? Láska přišla, ani jsem si to neuvědomovala, byla jsem šťastný a spokojený člověk. Když jsme ráno vstávali a venku bylo hezky, těšili jsme se z toho, když pršelo, těšili jsme se, protože déšť je potřeba. Nikdy to nebylo jinak. Nikdy jsme se nepohádali. Když mé vnučky poněkud dospěly, říkaly, že mne Petr tak miluje, že udělá všecko, co mi na očích vidí. My jsme se ale na všem spolu dohodli a domluvili bez prudkých slov a příkazů. Petr měl příbuzné v Kalifornii, kteří k nám po pádu totality několikrát přijeli a v roce 1999 nám poslala jedna z jeho sestřenic dolary na cestu do Kalifornie, kde jsme strávili 3 týdny. Milovali jsme vodu a moře a pokud to šlo, každý rok jsme vyjeli ( busem za totality) do tehdejší Jugoslávie a později letecky do jiných zemí k moři. Jinak jsme se chodili koupat na nudapláž v Praze, protože Petr byl nudista a naučil tuhle formu koupání a slunění i mne.

V roce 2000 začal mít Petr potíže, přestávalo mu chutnat jíst a necítil se dobře.

V neděli dopoledne mne čekalo setkání s čtvrtým neznámým mužem. Pán byl štíhlý, malé postavy, o sedm let starší, než já. Vyzařovala z něj zvláštní pohoda, během chvíle jsem měla pocit, že se známe už dlouho. Šli jsme se podívat na nedávno otevřenou Novou scénu vedle Národního divadla a potom jsme si šli sednout do kavárny na zmrzlinový pohár. Pak jsme zase chodili po Praze, kterou, jak jsem brzo zjistila, Petr – tak se pán jmenoval – měl také tolik rád, jako já. V poledne jsme si zašli na oběd a při něm se mne Petr zeptal, jestli bychom spolu nemohli strávit i odpoledne. Protože jsem se vedle něj cítila v pohodě, souhlasila jsem.  Během povídání jsme se dostali i na téma stáří – mně nedávno zemřela maminka po dlouhém trápení s rakovinou slinivky – já jsem řekla něco v tom smyslu, že se bojím stáří a toho, co může přijít za nemoci. Petr tehdy řekl, že kdybychom na to všecko byli dva, bylo by to o moc  snazší pro nás oba. Rozloučili jsme se až v podvečer a slíbila jsem, že se ozvu.

V dalších dnech jsem řešila dilema. Bylo mi jasné, že Petr je velmi kvalitní člověk. Já jsem nikdy nebyla štíhlá a moc mi vadilo, že jsem si vedle něj připadala nějaká obrovská, protože on byl člověk drobné postavy. Zkrátka jsem se rozhodla, že odpovím kladně Karlovi.

Další víkend měl mít Karel u sebe dcerku Hedviku a navrhl, abychom se setkali až za čtrnáct dní. Tehdy jsem u něj zůstala na celý víkend, který jsme strávili částečně krásným milováním, částečně několikahodinovými procházkami Prahou. Sešli jsme se i další víkend – setkala jsem se tehdy s Hedvikou. Byla to skvělá holčička, od první chvíle jsme si rozuměly. Další setkání bylo až za tři týdny. Měla jsem už i klíče od Karlova bytu a on si přál, abych přišla už v pátek večer, že se vrátí po dvaadvacáté hodině z odpolední šichty a bude šťastný, když na něj budu doma čekat. Čekala jsem na něj, ale stále nešel a já jsem nakonec usnula. Probudil mne až ve dvě ráno – opilý pod obraz. Odmítla jsem poslouchat nějaké vysvětlování a požádala ho, aby si šel lehnout a nechal mne spát. To mu problém nedělalo. Ráno mi s velkými omluvami vyprávěl, že jeden z jeho kolegů pozval všecky z dílny po práci do hospody, aby s ním oslavili narození prvního potomka a prosil, ať se nezlobím, že ho nechtěli pustit domů. Pomyslela jsem si, že se něco takového stát může a rozhodla jsem se situaci dál neřešit. Zbytek víkendu jsme strávili v hezké pohodě. Blížily se Vánoce a my jsme se domluvili, že přijedu na Silvestra po práci a budeme společně s Hedvikou, která měla také přijít, až do předvečera Nového roku. Když jsem k němu přijela, přivezla jsem sebou domácí vánoční cukroví a nějaké potraviny na novoroční oběd. V Karlově bytě byla jen Hedvika. Silvestra jsme strávily spolu a když jsme si šly lehnout, Karel stále ještě nepřišel. Přišel kolem druhé,  opět opilý. Odmítla jsem si vedle něj lehnout a přesunula jsem se na gauč v obýváku. Hedvika tam měla rozkládací lehátko, na kterém spávala. Probudila jsem se ráno v půl sedmé a vedle gauče klečel Karel a ještě stále ne zcela fit se mne snažil přesvědčit, abych pochopila, abych odpustila a podobně. Požádala jsem ho, aby si šel lehnout. Vstala jsem a bylo mi jasné, že je všechno špatně. Hedvika se také probudila a posadila se ke mně na gauč a já jsem se jí rovnou zeptala, jestli je její tatínek alkoholik. Řekla, že ano a že proto se maminka s ním rozvedla. Vzala jsem ji do náruče a chvíli jsme nemluvily. Šla jsem se obléknout a Hedvika se mne zeptala, jestli zůstanu. Ne, řekla jsem, musím odejít. Požádala jsem ji, aby se vrátila k mamince – neměla to daleko pěšky – a ona souhlasila. A tak jsme po osmé ráno obě odešly, já natrvalo.