Poprvé jsem se pokusila najít partnera na začátku osmdesátých let. V té době jsem žila se svými dětmi dvanáct let od rozvodu, dcera studovala poslední rok vysoké školy a syn byl v posledním ročníku střední školy. Kamarádka Eva v té době často otevírala při našich setkáních téma : čtyřicítku máš za sebou, děti velké a je nejvyšší čas si konečně začít někoho hledat.
V té době seznamování probíhalo jen pomocí inzerátů v některých novinách. Zadala jsem do tehdej-šího Svobodného slova: 42letá rozvedená blondýnka plnoštíhlé post.,hledá seznámení s mužem, který je téměř abstinent, má vlastní byt a dokáže být něžný. Nejraději z Prahy.
Postupně mi redakce poslala tři obálky s odpověďmi, kterých bylo celkem 63. Když jsem je přečetla a vytřídila, zůstaly mi stranou čtyři dopisy. Na ty jsem odepsala a nabídla pánům setkání v prvním listopadovém víkendu.
První setkání jsem měla už v pátek v šest hodin navečer s pánem, který byl vysokoškolský profesor . Těšila jsem se na zajímavé povídání, ale pan profesor toho namluvil málo. Procházeli jsme se ulicemi a já jsem musela nahazovat nějaká témata, abychom nevypadali, jako bychom plnili bobříka mlčení. Připadal mi jako pořádný suchar a tak jsem nečekala šok, který mi přiravil, když jsem mu po hodině a půl podala ruku s tím, že se rozloučíme – a on zareagoval podivením nad tím, že se loučím, protože prý očekával, že pojedu k němu. To už jsem mu ani tu ruku nestiskla a se slovy o nesmyslném očekávání jsem se otočila a odešla jsem.
V sobotu dopoledne jsem měla schůzku s pánem, který dělal vedoucího velké potravinové prodejny, nad níž byla ještě kavárna ve Vodičkově ulici. Pán navrhl, abychom se šli posadit do kavárny a toto setkání bylo příjemné. Povídali jsme si asi dvě hodiny, ale já jsem už tam věděla, že i toto setkání bude jediné. Pán byl o dost starší, což v dopise nezmínil (musím podotknout, že s tím, že muž neudá svůj věk, nebo přizná jiný, jsem se v životě ještě měla párkrát potkat). Když jsem poslouchala jeho vyprávění o tom, jak dobrý má kolektiv a jak dobře společně vycházejí, najednou jsem z jeho slov a úsměvů cítila, že vztahy se ženami toho velkého kolektivu jsou poněkud vřelé. Na to jsem si vzpomněla po asi dvou letech, kdy jsem navečer šla právě kolem té prodejny a zrovna vycházelo ven hejno rozesmátých dam, které měly ve svém středu pána, kterého jsem snadno poznala.
Odpoledne jsem se potkala s Karlem. Pracoval u Dopravních podniků jako opravář. Chvíli jsme chodili venku a když se mne zeptal, jestli bych přijala pozvání podívat se k němu, klidně jsem souhlasila. Měl byt staršího typu ve velké vile, která asi kdysi sloužila jedné rodině, nyní v ní byly tři byty. Seděli jsme tam spolu asi dvě hodiny, Karel otevřel lahev červeného vína. Pila jsem jenom já, on řekl, že pít nebude, protože jde večer na noční. Byl rozvedený, měl desítiletou dcerku Hedviku, o které hodně vyprávěl. Holčička žila s maminkou a jejím novým partnerem a každý druhý pátek v měsíci si ji bral k sobě na víkend. Karel byl hezký muž a mně se líbil. Vyprovodil mne k tramvaji a slíbili jsme si, že se ještě setkáme.
