Seznamovani | Jak jsme se seznamovaly

Druhého Honzu v mém životě jsem potkala v prosinci před stanicí metra, kde jsme si dali schůzku. Napsal mi delší dopis na seznamovacím portálu, psal, že není z Prahy a nikoho tu nezná a že hledá starší ženu a moc stojí o seznámení. Možná bude pro leckoho šokující, že jsem mu odpověděla, protože mu bylo 35 let.  Byl to krásný chlap štíhlé postavy a jak jsem poznala při dalších setkáváních, byl trochu narcista, vždy velice upravený, oblečený a obutý podle poslední módy, čisťoučký a voňavý s nagelovanými hustými krátkými vlasy. Bydlel v menším bytě svého bratrance, který pracoval jako IT v Rakousku a do Prahy jezdil sporadicky. Původním povoláním byl číšník, pocházel z Tábora, v Praze ale pracoval pro stavební firmu, která předělávala za tři dny byty na modernější verze. Pracovalo tak současně několik skupin v různých bytech a on je objížděl, zjišťoval, co je potřeba zajistit a jak práce pokračují a když nějaký pracant chyběl, musel místo něj partu doplnit. Měl za sebou nepříliš veselé dětství, otec se mu zabil v autě, když mu bylo 6 let a jeho sestra byla rok stará. Jejich maminka si časem vzala jiného muže, který ale Honzu rád neměl a bil ho, takže chlapec ve dvanácti letech utekl ke svému strýcovi, u kterého pak zůstal až do té doby, než se osamostatnil. Své matce měl za zlé, že se ho nikdy nezastala. V době, kdy jsme se poznali, byla jeho matka velmi nemocná, měla rakovinu. Honzův strýc byl zapálený šipkař a ke hraní šipek přivedl i Honzu, který se ale začal tomu sportu věnovat teprve v době, kdy mu bylo třicet let. Koupil si potřebné vybavení, aby mohl doma trénovat a dřel poctivě denně 4 hodiny a brzo začal být úspěšným hráčem a v turnajích většinou vyhrával. Jezdíval občas s partou spoluhráčů pražského družstva po republice, nebo do Rakouska na turnaje. Šipky sebou téměř stále v pouzdře vozil, protože si kdykoliv mohl zajet zahrát na místa v Praze, kde věděl, že probíhají nějaké turnaje. Byl to velice laskavý a ohleduplný milenec, laskavějšího jsem za celý život nepoznala. Občas u mne zůstal do rána, hlavně o víkendu, když nemusel ráno do práce. Před usnutím chtěl, abychom se drželi za ruku. Jednou přišel se zprávou, že mu z Rakouska nabídli členství v jejich družstvu, nabízeli k tomu zajištění ubytování a práce na půl úvazku. Chtěl vědět, co na to říkám a tvrdil, že neví, jak se rozhodnout, protože je šťastný ve vztahu a nechce o něj přijít. Řekla jsem mu, ať nechá vztah plavat a jde za štěstím, že takováhle šance se neodmítá, totéž mu prý řekl i vedoucí jejich pražského družstva šipkařů.  Po několika dnech mu zemřela maminka a musel odjet do Tábora zařídit pohřeb, protože jeho otčím už na tom taky se zdravím nebyl moc dobře. Stále ještě neodpověděl na rakouskou nabídku a já jsem ho donutila konečně to udělat dřív, než odjede na pohřeb. Když se vrátil z Tábora, byl smutný a viditelně zestárlý a řekl mi, že by nikdy nevěřil, že mu bude smrti maminky líto a že bude u rakve plakat. Také odpověděl kladně rakouskému družstvu a v dubnu se přestěhoval do Lince.Chtěl na mně, abychom zůstali v kontaktu, ale já jsem trvala na ukončení vztahu. Přesto po třech týdnech pobytu v Rakousku se náhle v Praze objevil a vyprávěl mi, že bydlí v jednopokojovém bytečku a pracuje tři dny v týdnu jako barman v jedné vinárně a denně musí trénovat několik hodin v šipkařském středisku. Největší problém byla němčina, sice ji trochu uměl, ale často nerozuměl, používal-li host nářečí. Když jsme se loučili, poprosila jsem ho, aby se už nikdy neozýval a on to dodržel.

Můj nynější a jistě i poslední přítel - Honza - je mladší o 12 let, je to bývalý voják z povolání, ženatý muž, otec tří dcer a dědeček osmi vnoučátek. Robustní, kamarádský, strašlivý puntičkář. Má ženu, která popíjí krabicové víno a luští sudoku, nic jiného ji zřejmě v domácnosti, ani v manželském životě, nezajímá. Ohromně mi pomáhá s různými, mně často nepochopitelnými úkony v počítači, spoustu mi toho nahrál a přetáhl, mám několik kazet s nádhernou hudbou, kdy kazeta hraje celé tři hodiny a já si u toho slintám. Mám hromadu dvd s nahranými filmy. Čtečku mi vybavil desítkami knih. Když chci jet ke kamarádce na chalupu v Severních Čechách, odveze mne tam a za pár týdnů zase pro mne přijede. Přijíždí ke mně do bytu z Hájů, kde žije s manželkou, jednou za 14 dní a strávíme spolu vždy krásný půlden. Doufám, že se jeden druhému už neztratíme.

Končí poslední článek, děkuju všem, kteří u mých vzpomínek vydrželi až do konce.

Na seznamovacím portálu mi napsal muž, kterému bylo 50 let, byl to profesor z průmyslovky. Psal o sobě, že hledá ženu výrazně starší a v žádném případě ne štíhlou. Nabídla jsem mu začít si povídat psaním mailů - nejlépe tak rozeznám, o jakého člověka jde. Psali jsme si asi 2 měsíce, pán byl bezesporu inteligentní muž. Jeho obor byla matematika, fyzika a ještě jiné mne celkem nepochopitelné obory a momentálně psal nějakou vědeckou práci. Nebyl z Prahy, ale z Rakovníka. Jednoho zimního dne jel do Prahy konzultovat něco z té své vědecké práce na některou z vysokých škol a nabídl mi termín, kdy bychom se mohli sejít. Udala jsem k setkání opět stanici metra. Když metro přijelo do stanice, kde jsem nastupovala já, oznámili, že cestující mají vystoupit, že první vůz má poruchu. Trvalo 20 minut, než vozy odjely a přijel další vlak, který nás nabral. V době čekání jsem se snažila mobilem kontaktovat pana profesora, ale nebral to. Když jsem už seděla ve fungujícím metru, můj mobil zvonil, nemohla jsem však hovor vzít, protože v metru mi odmítá pracovat. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Když jsem vyjela nahoru na domluvené stanici, bylo tam prázdno, ale v jednom rohu jsem viděla mužského, jak se snaží v mobilu něco vyťukat. Šla jsem k němu, byl to urostlý hezký mužský s bradkou. Představila jsem se a krátce vysvětlila, proč jdu tak pozdě. Pán na mne zíral udiveně, to bylo poznat, a najednou mi řekl, že se omlouvá, ale že nejsem typ ženy, kterou hledá, protože on potřebuje ženu postavy širší, než delší. Maličko se uklonil a odešel. Chvilku trvalo, než můj mozek tuhle novinu zpracoval - pak jsem se vrátila na schody a jela dolů a celou cestu jsem se chechtala. Páni, já velkou část života bojuju se svou nadváhou a pak mi krásný chlap řekne, že pro něj nejsem dost tlustá!

Před několika dny mi telefonoval večer Josef, se kterým jsem žila na jeho statku 6 let. Protože jsem po výměně třetího kloubu, ptal se, jak se mi daří. Já jsem pak během hovoru zmínila, že bude brzo jaro a ptala jsem se, co bude dělat, jaké opravy a práce ho na statku čekají. Řekl, že bude předělávat kotelnu, vlastně ji přemístí do jiné místnosti tak, aby mu to víc vyhovovalo, jinak že už má všecko hotové a nečeká ho nic dalšího. Řekla jsem, že mám trochu zásluhu na tom, že toho tolik zrenovoval a on mi na to řekl, že to ví, že do omítek všech budov se mu nechtělo a to, že je udělal a nyní je to tak hezké, je moje velká zásluha. Že ale nejde jen o to, řekl. Prý jsem ho celého předělala, protože on dřív býval občas dost hajzlík a když začal žít se mnou, musel se začít chovat a jednat jinak, protože to vedle mne jinak nešlo a že jsem ho celého změnila. Že si tohle bude pamatovat po zbytek života a nikdy mi za to nepřestane být vděčný. A také že jsem ho naučila pracovat s počítačem, psát dopisy a vyznat se v obsluze a když zapíná laptop, vždycky si na mne vzpomene. Byla jsem v šoku, že mi něco takového řekne, jsem nečekala.

Přes seznamovací portál jsem se poznala s Martinem, kterému je 63 let, už se známe přes rok. Psali jsme si maily a když jsem se zmínila o tom, že šiju patchwork, zeptal se, jestli bych byla ochotná zkrátit mu u nového obleku kalhoty a rukávy saka. Kývla jsem a tak se u mne jednoho dne objevil. Věděl už, že mám přítele a žádný bližší vztah mezi námi dvěmi vzniknout nemůže a po pár týdnech mi napsal, že už si nechce se mnou psát. Přesto ale občas na mailu mezi námi proběhl pozdrav, po asi půl roce jsem na jeden takový napsala dotaz, jak se mu daří a on odpověděl smutným psaním o tom, že ho čeká operace kolena a že se toho moc bojí. Napsala jsem mu delší mail, kde jsem se snažila přesvědčit ho, aby si udržel pozitivní myšlení a neničil se obavami a od té doby si opět píšeme. Operaci přestál bez problémů a krátce na to jsem já šla na tu svou. Přišel mne už i navštívit, přinesl lahev červeného, které jsme nakonec spolu i vypili. Stále si slibujeme, že se takhle sejdeme opět a já se těším, že se to povede.

Na seznamovacím portálu jsem se poznala také s Mirkem, který byl skoro stejně starý, jako já. Byl to srdečný, veselý parťák, vyráželi jsme spolu na delší procházky s hůlkami, se kterými jsem schopná déle chodit. Jednou jsme spolu podnikli tůru, která měla asi 5 km, když jsem se vrátila domů, nechápala jsem trochu, jak jsem to zvládla. Stále jsme si něco vyprávěli, hodně jsme se spolu smáli, myslím, že i jemu bylo se mnou dobře tak, jako mně s ním. Seznámila jsem ho se svými dvěmi kamarádkami Andulkou a Janou, když jsem je jednou hostila na jednom pravidelném setkání nás tří bab, při kterých jsme se střídaly vždy u jedné z nás - od oběda až do podvečera - a Mirka jsem také pozvala. Hned si s ním obě potykaly a byl to vydařený a pohodový půlden. Mirek byl 2x rozvedený, hodně vzpomínal na svou první ženu a řekl, že ji moc miloval. On byl elektrikář a jezdil po republice na kontroly, často nebýval doma a ona si našla jiného. Byli stále ve styku, dokonce ji jel navštívit, když měla oslavit sedmdesátku a protože neměl nápad, co jí dát jako dárek, nabídla jsem mu, že pro ni ušiju polštář. Trval na tom, že ho zaplatí. Po víc, jak půl roce našeho přátelství se naše setkávání konala čím dál řidčeji a pak mi jednoho dne oznámil, že se k němu vrací jeho první žena.

Na seznamce mne čekal jednoho dne dopis. Pán psal, že mu je už 80 let, je ženatý a stará se už delší dobu po špatně se pohybující manželce, která je postižená po infarktu. Toužil po tom, potkat hodnou kamarádku, se kterou by se mohl občas na několik hodin sejít. Odpověděla jsem, styl dopisu mne něčím oslovil. Vyměnili jsme si mailové adresy a brzo potom jsme si domluvili schůzku na stanici metra. Byla jsem tam první, pán se objevil za chvíli, už z dálky jsem ho poznala, držel v ruce růži na dlouhém stonku. Byl to člověk malé postavy , kterou mi poněkud připomínal mého muže, také Petra. Pozdravili jsme se a šli jsme si sednout do blízké kavárny. Pili jsme kávu, později jsme si dali zmrzlinový pohár a ještě později dvojku dobrého červeného vína. Celou dobu jsme si stále povídali, bylo to velmi intenzivní a po dvou hodinách povídání jsem najednou zjistila, že jsme si ruce, položené na kavárenském stolku, propletli a drželi se za ně.Čím déle jsem pána poznávala, nacházela jsem v něm stále větší podobu na mého manžela - ve způsobu vyjadřování, myšlení, názorů. Bylo to jako malá smršť. Po třech hodinách jsme odešli zpět do metra, domluvili jsme se, že Petr přijde ke mně jeden den mezi 13. - 14. hodinou a při rozloučení se mne zeptal, může-li mne políbit.

Petr byl vystudovaný ekonom. Byl trochu "ze staré školy" - velmi slušný, žádné hrubé výrazy, ohleduplný. Bylo mu už dost přes čtyřicet let, když se oženil s krásnou ženou,  rozvedenou a matkou dospívající dcerky. Byla to zpěvačka ze sboru opery Národního divadla a díky svému povolání procestovala skoro celý svět. Později, když jsme se s Petrem už dobře znali, jsem z jeho vyprávění poznala, že jeho žena byla na své povolání patřičně pyšná, vlastně neviděla ve svém okolí nikoho, kdo by se jí mohl rovnat, neměli žádné přátele, nikdo kromě nejbližsích příbuzných je nenavštěvoval. Také jsem poznala, že si nemyslela, že by byl manžel na její úrovni a i nyní, v době své částečné nemohoucnosti, kdy velmi potřebovala jeho pomoc, se k němu chovala jako paní ke sluhovi. Měli spolu pětatřicetiletého syna, který žil s manželkou a dvěmi dětmi v nově postaveném rodinném domku na pokraji Prahy. Petr svého syna a svá dvě vnoučata vřele miloval a syn nejméně jednou týdně se u svých rodičů stavoval cestou ze zaměstnání, než odjel ke své rodině a občas Petr o víkendu naložil manželku do auta a odjeli strávit den k nim. Auta - to byla velká Petrova láska.

Naše známost probíhala tak, že Petr ke mně chodil téměř pravidelně odpoledne 1x týdně. Vždy přinesl lahev vína, nebo něco jiného, byli jsme spolu nejvýše do půl šesté, aby stihl připravit něco doma k večeři. Měli jsme pro sebe 4 hodiny, povídali jsme si a mluvil hlavně on, vyprávěl mi o svých rodičích, o svém dětství. Jeho otec byl veterinář a znal se s presidentem Masarykem a občas k němu i docházel. Maminka byla zdravotní sestra, ale od sňatku už byla v domácnosti. Měli ještě jednoho chlapce, o pár let staršího, než byl Petr a ten emigroval v době totality do Švýcarska, kde také před několika lety zemřel.

Petrova žena byla schopná pomalé chůze, špatně se jí mluvilo. Celé dny buď ležela, nebo seděla v křesle a poslouchala hudbu. Petr doma pral, žehlil, uklízel, v sobotu a v neděli vařil, pokud nejeli na oběd k synovi. Ve všední dny vycházel s manželkou do blízké restaurace na obědy, pomalou chůzí a za jeho podpory to byla schopná zvládnout. Stávalo se jí doma, že občas neudržela moč nebo stolici, v takovém případě se došourala do koupelny, kde se svlékla, omyla a ušpiněné věci nechala ležet na zemi. Petr byl manuálně nesmírně zručný, měla jsem zde v bytě 4 šuplíky v nábytkové stěně, které se rozpadaly a až na jeden se nedaly používat. Petr z nich použil čelní stranu, jinak udělal zcela nové šuplíky, které nyní samy vyjíždějí. V domě, kde žili, měl velikou garáž, z níž půlku používal jako dílnu. Mluvila jsem o tom, že budu muset na operaci další kyčle a bude se mi špatně vstávat z postelí, které jsou dost nízké. Petr si vše změřil a udělal si plánek s tím, že než k té operaci dojde, budu mít postele tak vysoké, jak bude třeba.

Na Brdy vzpomínám moc ráda. Prožila jsem tam část léta a cítila jsem se tam skvěle, bolesti v mých kloubech se zmírnily na třetinu a pobyt přímo v lesích je nádhera. Jaroslavova chata byla stará přes sedmdesát let, voda tekla z kohoutku před chatou, původní suchý záchod byl nahrazen moderním přenosným, umístěným v malé koupelně, kde do kohoutku nad umyvadlem tekla studená voda z boileru, umístěného na střeše, do kterého se musela voda přečerpávat a která byla teplá, když svítilo sluníčko. Prostory uvnitř chaty nebyly vůbec stísněné, vešlo se do místnosti, která byla zároveň kuchyní a jídelnou a další místnost měla tři lůžka na spaní a jednu stěnu tvořily zakryté police na umístění oblečení. Topilo se v malých kamínkách, případně se přitápělo elektrikou. Před chatou byl zatravněný prostor velikosti asi 10 x 15 metrů, byl tam velký stůl s křesílky a velikým slunečníkem a také tu stála stará kůlna s množstvím různého nářadí, Jaroslav tu měl také své kolo, na kterém si skoro denně vyjížděl do okolních kopců zajezdit. K Jaroslavově chatě byla přilepena druhá, stejné velikosti, kterou vlastnila Jaroslavova švagrová Evženka, vdova po jeho mladším bratrovi, který zahynul na barikádách v Praze v roce 1945.Z nás dvou se staly rychle velké kamarádky. Na nákup jsme jezdili autem (Jaroslav stále ještě obstál v pravidelných kontrolách u lékaře) buď do Mníšku pod Brdy, nebo do Nového Knína. O úhradu nákupu jsme se dělili napůl. Jaroslav neuměl vůbec vařit, takže vaření byla má každodenní náplň práce včetně polévky k obědu, na níž Jaroslav trval. Po několika dnech jsem musela zorganizovat domácí povinnosti a dohodli jsme se, že nádobí budeme umývat střídavě a také že bude Jaroslav uklízet nepořádek z podlah uvnitř chaty, protože byl zvyklý nanosit zvenku na bosých nohách dovnitř kdeco.

Občas za námi přijela Jaroslavova vnučka Veronika s dvouletou dcerkou Vikinkou, někdy sebou přivezla i svou matku, Jaroslavovu dceru, se kterou si ještě nyní občas zavoláme na skypu. Byla jsem na chatě celý květen a část června. Celý červenec jsem byla v lázních a v Brdech jsem pak s Jaroslavem trávila ještě celé září. Když jsem tam nebyla, vařila mu Evženka. Když začal Jaroslav opět pobývat v Praze, měl obědy z dovážky ve všední dny, v pátek jsem často navečer jela k němu a zůstala u něj do nedělního odpoledne. Bohužel se Jaroslavovo zdraví začalo horšit, měl problémy se srdcem, později se k tomu přidaly problémy s bolestmi a potížemi močového měchýře a ledvin. Když skončilo jaro, chtěl Jaroslav opět trávit léto na chatě, ale já jsem odmítla s ním tam být, protože už nebyl schopen jezdit autem a neuměla jsem si představit, jak se budeme při jeho nárocích na stravování zásobovat potravinami. Nakonec jeho dcera sehnala nějakou starou, ale čilou paní, která na chatě strávila s Jaroslavem léto a starala se o něj, musela jí tu péči ale zaplatit. Během další zimy jsem ještě opět některé víkendy trávila u Jaroslava a byla s ním, jeho zdraví  a myšlení se ale stále víc zhoršovaly. Když měl mít v březnu Jaroslav devadesát let, napsala jsem o tom do České televize, a ta s ním přijela natočit krátký skeč do nedělních zpráv. Necelý měsíc na to Jaroslav zemřel.

Ten rok, kdy jsem se od Josefa odstěhovala zpět do Prahy, byl rokem dvou operací - endoprotéza do pravého kyčelního kloubu v únoru a další do levého kolena v listopadu. V době, kdy toot píšu, mám za sebou 1,5 měsíce od endoprotézy do pravého kolena a v budoucnu, pokud ještě budu žít, mne čeká totéž do levé kyčle, která mne už třetí rok bolí.

V této době už seznamování přes seznamovací kanceláře není tak aktuální, nyní se nejvíce lidé seznamují na internetu, kde existují desítky seznamovacích portálů. Každý nového zájemce s radostí přijímá, nechá ho vyplnit větší, či kratší dotazník a teprve potom se na něj vrhne se žádostí o zaplacení částky za své služby - částky jsou různě odstupňované  - na měsíc, na 1/4 roku a podobně. Některé portály mají rozumější a ne vysoko posazené ceny, některé jsou drahé. Zkusila jsem obojí a musím říct, že rozdíl mezi jejich službami byl minimální. Často to byla docela zábava, na jednom portálu jsem si psala s Američanem, také s Rakušanem i s Iráčanem. česky neuměli, má angličtina a němčina není nijak moc dobrá, ale rozuměli jsme si. K setkání nikdy nedošlo, o to jsem nestála. Navázala jsem několik přátelství, která stále trvají, aniž by z nich vznikl bližší vztah. Jedno takové trvá už 4 roky se Zdeňkem, žijícím v Hradci Královém. Začali jsme si psát v době, kdy se vrátil po nějaké operaci z nemocnice a požádal mne po několika mailech, jestli bychom se mohli bavit na skypu. Začaly hovory, které trvaly 1,5 hodiny téměř denně. Zdeněk začal vyprávět o tom, co prožil. Měl za sebou tři manželství, první skončilo pro nevěru manželky, jejich 2 syny dostal do výchovy Zdeněk. Po několika letech se oženil znovu a opět kvůli nevěře ženy po několika letech skončilo. Třetí manželství začalo být po několika prvních letech katastrofální, protože jeho žena na něj začala žárlit a to takovým způsobem, že mu zakazovala stýkat se s přáteli, s příbuznými a všude vytvářela nesnesitelné situace. Zdeněk měl v té době vysoké postavení v práci, navíc jako vášnivý zahrádkář s velikou a vlastnoručně udržovanou zahradou dělal často besedy a přednášky pro zahrádkáře. Lidé ho zastavovali na ulici a byla-li u toho jeho žena, vždy vyvolala konflikt. Nakonec požádal o rozvod, ale než k němu došlo, dostal infarkt. Po rozvodu odjel na Moravu, kde žil jeho mladší syn s rodinou. Syn byl podnikatel, žili v nedostavěném rodinném domě a neměl peníze, podnikání se mu nedařilo a prosil otce o pomoc. Zdeněk se tam nastěhoval do prázdné místnosti, do které si musel koupit nábytek, aby tam mohl žít, později prodal tu svou krásnou zahradu, pak také auto, peníze, které mu po rozvodu zůstaly a to, co získal prodejem auta a zahrady věnoval na zachránění synovy firmy, nakonec si kvůli tomu vzal ještě 3 půjčky. Po roce se mu podařilo synovu firmu vysekat z dluhů a hned na to mu syn a jeho ženy začali dávat najevo, že už může odjet. Jejich chování k němu nabíralo na drsnosti a Zdeněk odjel vlakem zpět do Hradce, nic si sebou nevzal, jen co se vešlo do kufru. Nyní bydli v podnájmu v garsonce, první tři roky doslova v bídě, protože při splácení tří půjček si ještě on, důchodce, musel koupit nějaké věci do nezařízených místností. Byl v tom Hradci zpátky rok, když jsme spolu začali skypovat. Zdeněk mluvil, já jsem poslouchala. Občas se omluvil a požádal mne, abych mu o sobě něco vyprávěla, ale většinou mluvil jen on. Nikdy žádný vtip, nikdy se nezasmál. Teprve po třech měsících se jednou po něčem, co jsem řekla já, uchichtl a já na to řekla "hurá, už jste se usmál". "Cože?" zeptal se a když jsem těch pár slov opakovala, řekl, že to je asi po hodně dlouhé době poprve. Dnes jsou naše hovory méně časté, Tak jednou za 10 dní a trvají půl, až třičtvrtě hodiny. Zdeněk je velmi inteligentní muž se spoustou vědomostí a mluvit s ním je skvělý zážitek. Nikdy jsme se nesešli a nikdy se nesejdeme, protože oba víme, že bychom se už nechtěli rozejít. A ani jeden z nás nemá podmínky na to, abychom založili společný život ať už v Praze, nebo v Hradci.