Střídání pobytu týden v Praze a týden v Ústí bylo velmi příjemné. Jiří vzhledem ke svým pohybovým problémům mnohé věci nezvládal, na druhou stranu co mohl dělat, dělal rád a s chutí. Velmi dobře mu šlo vaření a hlavně ve svém bytě si dokázal všecko uklidit sám, protože to byl byt, specielně přizpůsobený vozíčkářům. V mém nevelkém bytě už to bylo trochu horší. Ale nikdo z nás to neprožíval. Postupně se s ním poznávali i mí přátelé. Jiří měl v Českém Těšíně vdanou dceru, jednoho dne jsme tam autem zajeli. Na tamním hřbitově byla pochovaná nedávno zemřelá Jiřího dcera, i tam jsem s Jiřím byla. Dosud si pamatuju, že hřbitov strmě stoupal od vstupní brány, hrob, ke kterému jsme šli, byl až v horní části a já jsem jen trnula, aby můj přítel došel, protože ta chůze do kopce pro něj byla velice těžká a namáhavá. Po návratu ze hřbitova, kam jsme šli i s jeho dcerou, jsme se v bytě setkali i s matkou jeh o dcery - první ženou Jiřího. Bylo to pro mne trochu úsměvné, protože byla příliš znát zvědavost té paní, ale jinak vše probíhalo v klidu. Cestou zpět jsme se stavovali v Kopidlně, kde na tamějším hřbitově byla pochovaná druhá Jiřího žena.

Náš vztah pokračoval až do dne 16. listopadu. Toho dne ráno byl Jiří velmi špatně naložen, což jsem u něj neznala. Po snídani jsem mu udělala pedikůru nohou. Pak jsem se zeptala, co budeme ten den dělat a Jiří se náhle nekontrolovaně rozčílil. S úžasem jsem zírala na to, jak se zlobou třásl a začal si sbírat své věci, nařídil mi, abych přinesla jeho tašky. Přiznám se, že jsem byla jako v transu, ptala jsem se, co se stalo, co chce dělat - na to začal křičet, že jede domů, že okamžitě odjíždí. Tak jsem mu nanosila jeho kabely, pomohla mu do nich dát jeho věci, odnosila je z bytu k jeho autu a pak, když tam přišel i on a auto odemkl, zavazadla jsem dala do kufru a se slovy "sbohem" jsem odešla domů. Na tento den občas vzpomínám, nemohla jsem pochopit tu strašnou a náhlou změnu v Jiřího chování. Věděla jsem, že stále trpí velkými bolestmi v té mrtvé noze, ale za těch deset týdnů, co trval náš vztah, byl stále stejně hodný vůči mně. Myslela jse hodně na to, jak Jiří dostaně ta svá zavazadla z auta do svého bytu, protože vzhledem k tomu, že se nemohl pohybovat, kdyby odložil jednu hůl, nemohl nic takového přemístit. A požádat někoho z ostatních bydlících v tom domě nešlo -  bydleli tam samí vozíčkáři.

Po několika dnech jsem od Jiřího dostala krátký dopis, jehož účel jsem nechápala a který vlastně nic nevysvětloval, ani neomlouval. Poslala jsem mu krátkou odpověď se slovy "Nikdy mi už nepiš, nikdy mne už nekontaktuj."

Po čase jsem se o tomto vztahu a jeho pro mne tak nepochopitelném konci bavila s jednou známou, která byla zdravotní sestra. Ta mi řekla, že pro ni není tak nepochopitelné chování mého přítele, protože lidé, kteří jsou takto postižení a navíc žijí ve velkých bolestech,mívají záchvaty nekontrolovatelného vzteku, plynoucí z vědomí, že nikdy nebude líp, ale jen hůře.

Jiří byl o rok starší, než já. Po těžkém úrazu před šesti lety, který sám nezavinil, měl levou nohu mrtvou. Zvláštní ale bylo, že ačkoliv v té noze neměl žádný život (původně se prý v nemocnici řešilo, že nohu uříznou), měl v ní veliké bolesti. Býval to vojenský policista, byl dvakrát ženatý, první žena si našla milence a z tohoto manželství měl dvě dcery. Po mnoha letech se oženil podruhé a s druhou ženou si velmi rozuměl. Několik let po jeho úrazu si všiml, že se chování jeho ženy nějak mění, občas odcházela třeba na hodinu, aniž by řekla, kam jde a často bývala smutná. Pak se dozvěděl, že má rakovinu a během dvou měsíců zemřela. V době, kdy jsem ho poznala, byl vdovec dva roky. Poslední smutná věc, která ho potkala, byla smrt jeho mladší, svobodné dcery, která zemřela náhle bez předchozí nemoci před čtvrt rokem. Jiří měl byt, stavený specielně pro vozíčkáře v domě, kde takových bytů bylo šest ve dvou patrech. Byt byl v Ústí nad Ohří.

Ve svém dopise mi nabídlsetkání v Praze s okamžitým odjezdem v jeho autě do Konstantinových Lázní s týdenním pobytem v pensionu a  také s výlety po okolí. Bylo září. Jiří velmi rád jezdil autem a byl výborný řidič. Když jsem nasedla do auta, měla jsem na palubní desce před mým sedadlem rudou růži. Cestou do lázní jsme několikrát zastavili na různých hezkých a zajímavých místech, která Jiří už sám znal. Konverzace byla skvělá, uměl mluvit, měl stále o čem vyprávět. Odpoledne jsme dorazili do lázní a ubytovali jsme se v penzionu, který, jak jsem zjistila, Jiří dobře znal a majitele považoval téměř za své přátele. Jel sem od svého úrazu již po několikáté.

Celý týden bylo krásné počasí a my jsme hned po snídanStrávili jsme celý den v Karlových Varech, další den v Mariánských lázních, kde jsme zůstali až do večerního představení - koncertu se spuštěním vodotrysku v parku - zmenšené miniatuře vodotrysku v Praze ve Stromovce. Jednou jsme zajeli také do Františkových lázní, kde jsme šli na oběd do menšího hotýlku. Šéf hotýlku si k nám přišel přisednout, když jsme čekali na oběd a já jsem náhle zjistila, že jde o dva dobré přátele. A jiří najednou začal mluvit o smrti své dcery a rozplakal se.

Někdy jsme zajeli autem jen někam doprostřed přírody, pustili jsme si v autě jedno z cédéček, kterých tam měl Jiří docela velké množství s hudbou, kterou měl rád, poslouchali jsme a dívali se kolem sebe na krásnou krajinu. Takhle jsme strávili celý týden a dohdli jsme se, že budeme nadále spolu a to vzhledem k tomu, že Jiří měl silnou cukrovku a píchal si 3x denně inzulin a musel každých 14 dní na kontrolu krve, budeme trávit střídavě týden u mne v Praze a pak u něj v Ústí.

Když prošly dva roky po Petrově smrti - také se dá říci, že to bylo dvacet let od data, co jsem si dala inzerát na seznámení - rozhodla jsem se po nátlaku přátel, že se ještě pokusím někoho si najít. Inzeráty se sice ještě také podávaly, ale v té době bylo nejžhavější novinkou seznamování přes seznamovací agenturu. V Praze jich bylo několik, já jsem se obrátila na jednu, která sídlí v Praze 10. Šla jsem tam osobně, v čekárně bylo několik lidí - ženy převládaly - každý klient byl po vyzvání uvnitř zhruba dvacet minut. Klientům, kteří neměli sebou svou fotografii, pořizovali fotku zde, každý prošel jakýmsi výslechem, kde musel o sobě hovořit a odpovídat na kladené otázky. Byl nabídnut výběr funkce nabídek partnerů, což bylo také odstupňováno finančně.Vybrala jsem si tu, kde po několika dnech klientka obdržela poštou seznam stovky potenciálních a možných partnerů a potom ještě celý rok jednou měsíčně přišel seznam čtrnácti nových vhodných žadatelů o seznámení. Na seznamech měl každý partner fotografii a kromě telefonního čísla či mailové adresy také záznam o jeho povaze, koníčcích a zálibách, samozřejmě i o tom, je-li svobodný, či nikoliv (i ženatí hledají nové partnerky!). Tato služba mne stála dvaapůl tisíce korun. Potvrzení se nedávalo.

Nabídky chodily tak, jak bylo slíbeno a současně mne nabízela agentura potencionálním žadatelům o seznámení. Přiznám se, že jsem byla raději, když se někdo ozval mně a chtěl se se mnou sejít, sama jsem brzo totiž zjistila, že téměř každý muž, který mi byl nabízen v těch seznamech, již partnerku má - a často ji měl už hodně dlouho. Při prvním pohovoru jsme také byli požádáni, abychom agentuře dali vědět, když seznámení bude úspěšné, že již partnera nehledáme. Muži, kterým jsem telefonovala, nebo psala a byli ochotni hovořit, tvrdili, že agenturu informovali už dávno o tom, že další partnerku nehledají - z toho vyplývalo, že agentura je však i nadále dávala do nabídek žadatelkám o seznámení. A když jsem po roce hledání oznámila agentuře, že již partnera nehledám, stále mi ještě několik let občas některý muž napsal, nebo zatelefonoval, protože má fotografie stále byly v nabídce žen, hledajících partnera.

Sešla jsem se s několika muži v poměrně krátkém časovém sledu, většinou jsme se sešli někde ve městě a pokud jsme hned na místě některý z nás neměli okamžitě pocit, že nás ten druhý absolutně nepřitahuje (i to se občas stane), šli jsme se projít někam do parku, nebo jsme chodili starou Prahou, zašli jsme někam na kávu nebo na oběd. Dnes už nespočítám, kolik jsem takových schůzek absolvovala, ale bylo jich nejméně šest. Někdy se stalo, že jsme se sešli ještě jednou, dvakrát, ale nakonec jsme vztah nenavázali. Po několika měsících jsem dostala nabídku na seznámení od muže, který se pohyboval na berlích. Poslal mi dopis, jehož styl a obsah mne zaujal a já jsem souhlasila sejít se neobvyklým způsobem s Jiřím.

Když začaly Petrovy zdravotní potíže, prodělal vyšetření konečníkem, ale lékař mu nic nezjistil. Doporučil mu, aby po obědě chodil na delší procházky, aby změnil své zvyky. Petrovi se trochu ulevilo, ale po čase se potíže vrátily a koncem roku dostal v noci silný záchvat dávení a ráno jsme jeli do nemocnice. Tam během pár dní po všech potřebných vyšetřeních zjistili nádor na tlustém střevě – což měl prý už zjistit lékař, který ho vyšetřoval několik měsíců předtím. 21. ledna prodělal operaci a po dvou týdnech se vrátil domů.Byl dvakrát na chemoterapii, ale přestalo se s tím, protože ji nesnášel a bylo mu po ní velmi zle. Jinak  ale mu bylo mnohem lépe a byli jsme plni nadějí. Po několika měsících se potíže začaly vracet  a pak 17. července prodělal další operaci, při které dostal vývod. Sestry mne v nemocnici naučily, jak mu pomáhat s výměnou sáčků a s hygienou. Petra tento stav velmi psychicky ničil, ale nikdy se to nesnažil obracet proti mně, jak to u těžce nemocných mužů bývá. Občas musel na několik dnů do nemocnice, kde mu dávali nějaké kapačky na posílení, protože skoro nejedl, hubnul  a velmi ztrácel síly. Denně jsem za ním jezdila a každý třetí den jsem ho sprchovala a vyměňovala mu sáček s výkaly. Naposled nastoupil do nemocnice 4. prosince a byl den ode dne slabší. Po dvou týdnech už nebyl schopen chodit, do koupelny jsem ho vozila na vozíku.

Celý ten rok jsem sama sobě odmítala věřit, že Petr nepřežije. Ale při tomto posledním pobytu jsem už musela tu krutou pravdu vzít na vědomí a ošetřující lékařka mi potvrdila, že mu zbývá nanejvýš pár týdnů života. Blížil se Štědrý den a Petr chtěl svátky strávit doma. Domluvila jsem s lékařkou, že mi ho sanitka převeze v pátek  21.12. odpoledne do bytu, všechno jsem doma připravila. Problémů jsem se nebála, mám za sebou školení dobrovolné sestry a o ležícího pacienta jsem se naučila postarat. Když jsem přijela v pátek do nemocnice, Petr nebyl při vědomí. Lékařka mi potvrdila, že je v kómatu. Zůstala jsem u něj několik hodin a večer jsem zavolala dceři, která žije v Podkrkonoší, že Petr umírá. Dcera nedala jinak a přesto, že měla doma rodinu, byla zaměstnaná a svátky byly přede dveřmi, sedla do auta a v noci se objevila u mne v bytě. Celou sobotu jsme strávily v nemocnici u Petrovy postele, já jsem mu stále něco vyprávěla a hladila ho. Totéž v neděli , ale  pak  v 17.15 hodin zemřel.

V pondělí byl Štědrý den. Ráno jsme objednali pohřeb na 28.12.  a dcera mne odvezla k nim. Po pohřbu si mne ke své rodině odvezl syn, který žije v Kroměříži, protože mne nechtěli nechat doma samotnou. Za pár dní jsem zjistila, že mi zbělely vlasy. Po měsíci jsem se vrátila do Prahy a začal kolotoč, musela jsem brát antidepresiva a začaly problémy se srdcem. Trvalo 2 roky, než jsem se jakž takž vzpamatovala a přestala stále plakat. Dcera mne objednala na vyšetření k psycholožce, ale její verdikt zněl, že potřebuju s někým žít, že bych neměla být sama.

Celý ten čas od listopadového nedělního dne, kdy jsem se poprvé sešla s Petrem, jsme spolu udržovali ne příliš častý, ale trvalý kontakt. Byla to hlavně jeho zásluha, byl to vždy on, kdo mi zatelefonoval do práce, nebo poslal krátký pozdrav, takže jsem se na oplátku ozývala i já jemu. A tak když se mne několik týdnů po rozchodu s Jiřím zeptal, jestli bychom se nemohli sejít, souhlasila jsem. Strávili jsme spolu jeden celý den chozením po městě s občasnými zastávkami na kávu, nebo na oběd, vyplněný neustálým povídáním, kterého najednou bylo mnoho. Tolik věcí jsme chtěli jeden o druhém vědět a navzájem si říct!

Pak už jsme si denně volali pozdrav do práce. Petr pracoval celý život u Českých drah, měl vystudovanou střední dopravní školu a stejně, jako já, nesměl studovat vysokou školu, protože stejně, jako já, pocházel z "maloburžoazní rodiny", což byl v komunistickém režimu cejch. Vlaky se staly Petrovou životní láskou. Většinu života pracoval jako výpravčí, v té době, kdy jsme se poznali, už musel ze zdravotních důvodů přejít na práci, kde nemusel pracovat na směny, a tak pracoval jako šéf školícího střediska, které sídlilo na Masarykově nádraží.

Měsíc po naší první schůzce mne Petr požádal o ruku. Věděla jsem už, že je to muž, kterého jsem celý předešlý život hledala. Souhlasila jsem. 5.12.1984 byla svatba.

Přiznávám, že jsem nebyla zamilovaná. Že mi vadilo, že je jen o málo větší, než já. Že se mu vzadu ve vlasech začíná dělat pleš. Že si vedle něj připadám robustní, protože nejsem drobná, jako on. Přesto jsem neměla pochyb o tom, že děláme oba dobře. Oba jsme za sebou měli velmi špatná manželství. Petr si před pětadvaceti lety vzal krásnou ženu s dvouletou holčičkou. Žena pracovala na ministerstvu zemědělství a když bylo děvčeti asi osm let, začala chodit z práce čím dál později, až se vracívala spíše k ránu. Měla partu, se kterou chodila po restauracích a domů se vracela opilá. Petr její dceru vlastně vychoval, učil ji vařit a hospodařit. Když se dívka v osmnácti vdala a odešla z domu, okamžitě požádal o rozvod. Naštěstí dostal byt v novostavbě na panelákovém sídlišti – kde byl jeden dům vyčleněn jen pro zaměstnance drah a právě se kolaudoval. Bydlím tam dodnes. Já jsem za sebou měla osmileté manželství s lakomým a nemilosrdným mužem, ze kterého mám dvě skvělé děti, ale ani jednu hezkou vzpomínku. Jsem si jistá, že naše oboustranné špatné zkušenosti z prvních manželství nám pomohly k tomu, abychom si současný náš společný život a vztah opečovávali a vážili si ho.

Petr neměl žádnou vadu – kromě té trochy nutné mužské ješitnosti. Mé děti ho měly rády, mé vnučky ho milovaly. A já? Láska přišla, ani jsem si to neuvědomovala, byla jsem šťastný a spokojený člověk. Když jsme ráno vstávali a venku bylo hezky, těšili jsme se z toho, když pršelo, těšili jsme se, protože déšť je potřeba. Nikdy to nebylo jinak. Nikdy jsme se nepohádali. Když mé vnučky poněkud dospěly, říkaly, že mne Petr tak miluje, že udělá všecko, co mi na očích vidí. My jsme se ale na všem spolu dohodli a domluvili bez prudkých slov a příkazů. Petr měl příbuzné v Kalifornii, kteří k nám po pádu totality několikrát přijeli a v roce 1999 nám poslala jedna z jeho sestřenic dolary na cestu do Kalifornie, kde jsme strávili 3 týdny. Milovali jsme vodu a moře a pokud to šlo, každý rok jsme vyjeli ( busem za totality) do tehdejší Jugoslávie a později letecky do jiných zemí k moři. Jinak jsme se chodili koupat na nudapláž v Praze, protože Petr byl nudista a naučil tuhle formu koupání a slunění i mne.

V roce 2000 začal mít Petr potíže, přestávalo mu chutnat jíst a necítil se dobře.

Jiří byl už dlouho rozvedený, pocházel z Plzně, kde žila jeho bývalá manželka a dva synové s rodinami. Také poblíž Plzně žil jeho ženatý bratr. Jak jsem zjistila z fotografií, býval můj nynější přítel krásný chlap, i v šedesáti  to byl hezký muž. O svých předchozích známostech nemluvil, ale vyprávěl mi, že měl jednu velkou lásku již jako rozvedený. Měl několikaletý vztah se ženou, která byla také o 20 let mladší, než on. Jednoho dne mu však řekla, že se zamilovala do jiného muže a opustila ho. Ukázal mi jednu její fotografii. Napadlo mne, že jsme stejné typy, byla to světlovláska, i postavu měla podobnou, jako já. Ale ona byla krásná.

Na začátku léta zemřel Jiřímu bratr a jeho žena se zhroutila. Jiří za ní občas jezdil, měli s bratrem a jeho ženou vřelý vztah a snažil se vdově pomoci v jejím trápení.

Pracovala jsem u ČSAD jako mzdová účetní, měla jsem možnost pronajmout si pokoj ve velké chatě v Malé Úpě v Krkonoších, která mému zaměstnavateli patřila. Strávili jsme tam s Jiřím pár krásných víkendů. O prázdninách zase jsem mohla zajistit pobyt ve stanovém městečku u rybníku Osika v Jižních Čechách - dokud byly menší mé děti, jezdívali jsme tam společně každé léto. Domluvili jsme se s Jiřím, že si tam zaplatíme týdenní pobyt na druhý červencový týden a já jsem se nehorázně těšila. Plánovali jsme, kam se zajedeme spolu podívat.

Těsně před odjezdem v druhém červencovém týdnu se zdravotní stav Jiřího švagrové zhoršil a já jsem nakonec k Osice odjížděla sama. Jiří jel ke své švagrové s tím, že přijede za mnou co nejdříve.

Celý ten týden bylo špatné počasí, téměř stále pršelo. Skoro stále jsem čas trávila ve stanu, jen jednou jsem si zajela do Jindřichova Hradce. Jezdilo se tam vláčkem, který jezdil po úzkých kolejích a byla to velká rarita pro všechny, protože projížděl s důkladným houkáním těsně kolem našeho tábora. Hlavně děti ho vždy vyhlížely. Já jsem zase stále vyhlížela Jiřího, který nepřijížděl. Připomínám, že tehdy nebyly mobily a jeho telefon v bytě, kam jsem z recepce stanového tábora denně zkoušela volat, nikdo nebral.

Když jsem se po týdnu vrátila domů, dcera se mne zhrozila. Byla jsem celá oteklá v obličeji a tak jsem další týden dovolené, kterou jsem měla dopředu zajištěnou, trávila převážně v posteli. Po několika dnech přišel od Jiřího dopis. Psal, jak s ním švagrová rozebírala budoucnost našeho vztahu a jak mu připomínala, že mu už jeden vztah s o tolik mladší ženou ztroskotal. Měl by počítat s tím, že se situace může opakovat a má-li cenu znovu zažít trápení, které už jednou prožil. Poslouchal ji a přemýšlel – až došel k názoru, že má pravdu a vztah se rozhodl ještě včas ukončit.

Mezi těmi šesti desítkami dopisů, které mi přišly na podzim jako odpovědi na můj inzerát, byl také dopis od muže, který o sobě napsal, že je novinář. Víc toho o sobě neuvedl, jeho dopis mne ale hodně zaujal. Bylo v něm povídání a úvahy o životě, o knihách, o divadle a o mnoha dalších věcech současně s otázkami, jaký mám názor já a co se líbí mně. Dopis byl hodně dlouhý a četla jsem ho několikrát a také jsem na něj odpověděla. Ten pán mi nenabízel schůzku, ale jakousi možnost si psát o zajímavých věcech i o sobě. Po skončení vztahu s Karlem intenzita vzájemného psaní s panem Jiřím Studeckým nabrala na síle. Nejméně jednou za týden mi přišel dlouhý dopis od něj a dlouhý dopis jsem posílala já jemu.

Teprve v březnu nadhodil možnost setkání a já jsem s radostí souhlasila. Stále jsem nevěděla, jak vypadá, ani kolik je mu let. Na místě, kde jsme se měli setkat, jsem chvíli čekala, ale stále nikdo nepřicházel, pouze kolem mne prošel dvakrát postarší muž, kterého jsem ignorovala. Když procházel potřetí, přistoupil ke mně, představil se a zeptal se, jsem-li to já, kdo na něj čeká. Myslím, že mne mohlo napadnout už po přečtení tolika dopisů, že se jedná spíš o staršího člověka. Přesto jsem si ale uvědomovala, že ho chci poznat a tak jsem mu podala ruku a snažila jsem se, aby to prvotní zklamání nebylo vidět. Byl nepříjemný den, šli jsme někam na kávu a potom do kina na dopolední představení filmu Jak básníci přicházejí o iluze, který měl právě premiéru. Když kino skončilo, počasí venku bylo příjemnější, chvíli jsme se procházeli, šli někam na oběd a zase jsme chodili po Praze. Všecko, co jsem očekávala po těch dopisech – člověka skvěle komunikativního, chytrého i moudrého a s velkým smyslem pro humor – se splnilo. Také jsem se dozvěděla, že je ročník 1921, takže byl o dvacet let starší, než já. Po několika společně strávených hodinách mi to už vůbec nevadilo.

Jiří bydlel v garsonce v panelovém domě na Žižkově. Byl to člověk, který uměl několik řečí, značnou část svého života pracoval jako tajemník ministrů zahraničí. Tahle funkce sebou nese současně i práci v tajných službách. V době, kdy jsme se potkali, Jiří byl už důchodce a občas přednášel na policejní škole. Uměl dobře vařit a ochutnala jsem u něj jídla, která se naučil v cizině. Měl doma spoustu výborného alkoholu, mohla jsem si přát cokoliv. Sám ale pil pouze pivo. Byl skvělý společník, přítel. Byl úžasný milenec.

V neděli dopoledne mne čekalo setkání s čtvrtým neznámým mužem. Pán byl štíhlý, malé postavy, o sedm let starší, než já. Vyzařovala z něj zvláštní pohoda, během chvíle jsem měla pocit, že se známe už dlouho. Šli jsme se podívat na nedávno otevřenou Novou scénu vedle Národního divadla a potom jsme si šli sednout do kavárny na zmrzlinový pohár. Pak jsme zase chodili po Praze, kterou, jak jsem brzo zjistila, Petr – tak se pán jmenoval – měl také tolik rád, jako já. V poledne jsme si zašli na oběd a při něm se mne Petr zeptal, jestli bychom spolu nemohli strávit i odpoledne. Protože jsem se vedle něj cítila v pohodě, souhlasila jsem.  Během povídání jsme se dostali i na téma stáří – mně nedávno zemřela maminka po dlouhém trápení s rakovinou slinivky – já jsem řekla něco v tom smyslu, že se bojím stáří a toho, co může přijít za nemoci. Petr tehdy řekl, že kdybychom na to všecko byli dva, bylo by to o moc  snazší pro nás oba. Rozloučili jsme se až v podvečer a slíbila jsem, že se ozvu.

V dalších dnech jsem řešila dilema. Bylo mi jasné, že Petr je velmi kvalitní člověk. Já jsem nikdy nebyla štíhlá a moc mi vadilo, že jsem si vedle něj připadala nějaká obrovská, protože on byl člověk drobné postavy. Zkrátka jsem se rozhodla, že odpovím kladně Karlovi.

Další víkend měl mít Karel u sebe dcerku Hedviku a navrhl, abychom se setkali až za čtrnáct dní. Tehdy jsem u něj zůstala na celý víkend, který jsme strávili částečně krásným milováním, částečně několikahodinovými procházkami Prahou. Sešli jsme se i další víkend – setkala jsem se tehdy s Hedvikou. Byla to skvělá holčička, od první chvíle jsme si rozuměly. Další setkání bylo až za tři týdny. Měla jsem už i klíče od Karlova bytu a on si přál, abych přišla už v pátek večer, že se vrátí po dvaadvacáté hodině z odpolední šichty a bude šťastný, když na něj budu doma čekat. Čekala jsem na něj, ale stále nešel a já jsem nakonec usnula. Probudil mne až ve dvě ráno – opilý pod obraz. Odmítla jsem poslouchat nějaké vysvětlování a požádala ho, aby si šel lehnout a nechal mne spát. To mu problém nedělalo. Ráno mi s velkými omluvami vyprávěl, že jeden z jeho kolegů pozval všecky z dílny po práci do hospody, aby s ním oslavili narození prvního potomka a prosil, ať se nezlobím, že ho nechtěli pustit domů. Pomyslela jsem si, že se něco takového stát může a rozhodla jsem se situaci dál neřešit. Zbytek víkendu jsme strávili v hezké pohodě. Blížily se Vánoce a my jsme se domluvili, že přijedu na Silvestra po práci a budeme společně s Hedvikou, která měla také přijít, až do předvečera Nového roku. Když jsem k němu přijela, přivezla jsem sebou domácí vánoční cukroví a nějaké potraviny na novoroční oběd. V Karlově bytě byla jen Hedvika. Silvestra jsme strávily spolu a když jsme si šly lehnout, Karel stále ještě nepřišel. Přišel kolem druhé,  opět opilý. Odmítla jsem si vedle něj lehnout a přesunula jsem se na gauč v obýváku. Hedvika tam měla rozkládací lehátko, na kterém spávala. Probudila jsem se ráno v půl sedmé a vedle gauče klečel Karel a ještě stále ne zcela fit se mne snažil přesvědčit, abych pochopila, abych odpustila a podobně. Požádala jsem ho, aby si šel lehnout. Vstala jsem a bylo mi jasné, že je všechno špatně. Hedvika se také probudila a posadila se ke mně na gauč a já jsem se jí rovnou zeptala, jestli je její tatínek alkoholik. Řekla, že ano a že proto se maminka s ním rozvedla. Vzala jsem ji do náruče a chvíli jsme nemluvily. Šla jsem se obléknout a Hedvika se mne zeptala, jestli zůstanu. Ne, řekla jsem, musím odejít. Požádala jsem ji, aby se vrátila k mamince – neměla to daleko pěšky – a ona souhlasila. A tak jsme po osmé ráno obě odešly, já natrvalo.