Jiří byl už dlouho rozvedený, pocházel z Plzně, kde žila jeho bývalá manželka a dva synové s rodinami. Také poblíž Plzně žil jeho ženatý bratr. Jak jsem zjistila z fotografií, býval můj nynější přítel krásný chlap, i v šedesáti  to byl hezký muž. O svých předchozích známostech nemluvil, ale vyprávěl mi, že měl jednu velkou lásku již jako rozvedený. Měl několikaletý vztah se ženou, která byla také o 20 let mladší, než on. Jednoho dne mu však řekla, že se zamilovala do jiného muže a opustila ho. Ukázal mi jednu její fotografii. Napadlo mne, že jsme stejné typy, byla to světlovláska, i postavu měla podobnou, jako já. Ale ona byla krásná.

Na začátku léta zemřel Jiřímu bratr a jeho žena se zhroutila. Jiří za ní občas jezdil, měli s bratrem a jeho ženou vřelý vztah a snažil se vdově pomoci v jejím trápení.

Pracovala jsem u ČSAD jako mzdová účetní, měla jsem možnost pronajmout si pokoj ve velké chatě v Malé Úpě v Krkonoších, která mému zaměstnavateli patřila. Strávili jsme tam s Jiřím pár krásných víkendů. O prázdninách zase jsem mohla zajistit pobyt ve stanovém městečku u rybníku Osika v Jižních Čechách - dokud byly menší mé děti, jezdívali jsme tam společně každé léto. Domluvili jsme se s Jiřím, že si tam zaplatíme týdenní pobyt na druhý červencový týden a já jsem se nehorázně těšila. Plánovali jsme, kam se zajedeme spolu podívat.

Těsně před odjezdem v druhém červencovém týdnu se zdravotní stav Jiřího švagrové zhoršil a já jsem nakonec k Osice odjížděla sama. Jiří jel ke své švagrové s tím, že přijede za mnou co nejdříve.

Celý ten týden bylo špatné počasí, téměř stále pršelo. Skoro stále jsem čas trávila ve stanu, jen jednou jsem si zajela do Jindřichova Hradce. Jezdilo se tam vláčkem, který jezdil po úzkých kolejích a byla to velká rarita pro všechny, protože projížděl s důkladným houkáním těsně kolem našeho tábora. Hlavně děti ho vždy vyhlížely. Já jsem zase stále vyhlížela Jiřího, který nepřijížděl. Připomínám, že tehdy nebyly mobily a jeho telefon v bytě, kam jsem z recepce stanového tábora denně zkoušela volat, nikdo nebral.

Když jsem se po týdnu vrátila domů, dcera se mne zhrozila. Byla jsem celá oteklá v obličeji a tak jsem další týden dovolené, kterou jsem měla dopředu zajištěnou, trávila převážně v posteli. Po několika dnech přišel od Jiřího dopis. Psal, jak s ním švagrová rozebírala budoucnost našeho vztahu a jak mu připomínala, že mu už jeden vztah s o tolik mladší ženou ztroskotal. Měl by počítat s tím, že se situace může opakovat a má-li cenu znovu zažít trápení, které už jednou prožil. Poslouchal ji a přemýšlel – až došel k názoru, že má pravdu a vztah se rozhodl ještě včas ukončit.

Mezi těmi šesti desítkami dopisů, které mi přišly na podzim jako odpovědi na můj inzerát, byl také dopis od muže, který o sobě napsal, že je novinář. Víc toho o sobě neuvedl, jeho dopis mne ale hodně zaujal. Bylo v něm povídání a úvahy o životě, o knihách, o divadle a o mnoha dalších věcech současně s otázkami, jaký mám názor já a co se líbí mně. Dopis byl hodně dlouhý a četla jsem ho několikrát a také jsem na něj odpověděla. Ten pán mi nenabízel schůzku, ale jakousi možnost si psát o zajímavých věcech i o sobě. Po skončení vztahu s Karlem intenzita vzájemného psaní s panem Jiřím Studeckým nabrala na síle. Nejméně jednou za týden mi přišel dlouhý dopis od něj a dlouhý dopis jsem posílala já jemu.

Teprve v březnu nadhodil možnost setkání a já jsem s radostí souhlasila. Stále jsem nevěděla, jak vypadá, ani kolik je mu let. Na místě, kde jsme se měli setkat, jsem chvíli čekala, ale stále nikdo nepřicházel, pouze kolem mne prošel dvakrát postarší muž, kterého jsem ignorovala. Když procházel potřetí, přistoupil ke mně, představil se a zeptal se, jsem-li to já, kdo na něj čeká. Myslím, že mne mohlo napadnout už po přečtení tolika dopisů, že se jedná spíš o staršího člověka. Přesto jsem si ale uvědomovala, že ho chci poznat a tak jsem mu podala ruku a snažila jsem se, aby to prvotní zklamání nebylo vidět. Byl nepříjemný den, šli jsme někam na kávu a potom do kina na dopolední představení filmu Jak básníci přicházejí o iluze, který měl právě premiéru. Když kino skončilo, počasí venku bylo příjemnější, chvíli jsme se procházeli, šli někam na oběd a zase jsme chodili po Praze. Všecko, co jsem očekávala po těch dopisech – člověka skvěle komunikativního, chytrého i moudrého a s velkým smyslem pro humor – se splnilo. Také jsem se dozvěděla, že je ročník 1921, takže byl o dvacet let starší, než já. Po několika společně strávených hodinách mi to už vůbec nevadilo.

Jiří bydlel v garsonce v panelovém domě na Žižkově. Byl to člověk, který uměl několik řečí, značnou část svého života pracoval jako tajemník ministrů zahraničí. Tahle funkce sebou nese současně i práci v tajných službách. V době, kdy jsme se potkali, Jiří byl už důchodce a občas přednášel na policejní škole. Uměl dobře vařit a ochutnala jsem u něj jídla, která se naučil v cizině. Měl doma spoustu výborného alkoholu, mohla jsem si přát cokoliv. Sám ale pil pouze pivo. Byl skvělý společník, přítel. Byl úžasný milenec.