Často se v myšlenkách vracím k těm hodinám, společně s Petrem stráveným. Byly to chvíle pohody, laskavých hovorů, vzpomínek. Občas mi bylo, jako by se mi vrátil můj milovaný manžel. Když se měsíc před Vánocemi rozsvěcoval Vánoční strom na Staroměstském náměstí, připravil Petr manželce večeři na stůl dříve a jeli jsme se spolu na tu nádheru podívat a pak jsme strávili necelou hodinu v jedné vinárně u dvojky červeného. Byly to chvíle, šťastné pro nás oba.

Na jaře jednoho dne při přecházení na oběd Petrova žena škobrtla a Petrovi se nepodařilo ji udržet a ona spadla na zem a přitom si zlomila nohu v krčku. Následoval odvoz do nemocnice a všecko nabralo jiný směr. Petr dojížděl za ženou do nemocnice denně odpoledne kolem čtvrté hodiny, denně jí vozil kávu, kterou doma vařil (ona odmítala kávu z automatu v nemocnici), k ní v ždy koupil nějaký zákusek a ještě nějaké ovoce a zůstával s ní, než přinesli večeři a snažil se ji donutit, aby něco snědla. Ona však všecko jen odmítala. Když se zlomenina zhojila, sehnal Petr pobyt v rehabilitačním oddělení jiné nemocnice. Snažil se ženu donutit, aby začala rehabilitovat, aby mohla opět trochu chodit, ale ona striktně vše odmítala. Petr platil tamější rehabilitační sestru, aby po skončení směny ještě zůstávala s jeho ženou a nutila ji pohybovat se, ale výsledky byly ubohé, jeho žena neuměla nic jiného, než kategorické "ne". V těchto dobách za mnou Petr přicházel dříve, nutila jsem ho, aby chodil tak, abych mu mohla dát i oběd, protože jsem viděla, jak ještě víc hubne. V červenci odvezl svým autem mne a mou druhou kamarádku Janu svým autem na chalupu do severozápadních Čech k naší kamarádce Andulce, která měla 70 let. Zůstaly jsme u ní s Janou přes noc a druhý den Petr zase dopoledne pro nás přijel. V září mne tam odvezl zase na můj obvyklý každoroční dvoutýdenní pobyt a pak mne za 2 týdny odvezl do Prahy. Byl opět hubenější,kamarádka se ho zhrozila. V listopadu se mnou jel do Dubče na výstavu Patchworku,na oběd jsme se zastavili cestou v restauraci a protože bylo zrovna Martina, dali jsme si k obědu martinskou husu. Pak jsme ještě chvíli seděli u mne doma, než Petr vyjel do nemocnice za ženou. Snažila jsem se celou tu dobu, co byla jeho žena v nemocnici, přesvědčit ho, aby se domluvil se svým synem a dcerou své ženy, aby každý za svou matkou zašel jeden určitý den v týdnu tak, aby on sám si mohl v tyto dny odpočinout. Bylo to marné, oni tam také chodili, ale Petr je nechtěl nijak organizovat. V půlce listopadu si Petra zavolal primář a sdělil mu, že jeho ženu propustí a dovezou mu ji 1. prosince domů, protože považuje další pobyt za zbytečný. Když mi to Petr povídal, držel mne za ruce a řekl: "Dášenko, jestli si budu muset vzít ženu domů, bude to má smrt". Zeptal se primáře, jestli doporučuje umístění v ústavu a ten mu na to řekl, že jedině ve vlastním bytě a doma bude jeho žena spokojená. Jejich syn si myslel, že by matku měli dát do ústavu, že otec je už příliš starý na to, aby o ni dál pečoval, když ona už ani nechodí, dcera však s tím nesouhlasila (sama si ale matku vzít nechtěla domů, chodila do práce a měla malý byt). Petr koupil nové postele s polohovacími rošty a nové matrace i nová povlečení, nechal na záchodě udělat madla a místo vany v koupelně sprchu pro nechodící. Jednou denně docházela do bytu dobrovolná sestra na 2 hodiny. Petr mi psával kolem půlnoci krátké maily o tom, že konečně všecko uklidil a žena usnula a půjde spát. Od té doby jsme se viděli už jen několikrát na velmi krátkou dobu, uštvaný Petr spěchal zpět domů. V půlce ledna se mu udělalo doma zle, stačil volat synovi, ten zavolal záchranku. Petr byl 14 dní v nemocnici s podezřením na nádor na srdci, o matku se musela starat dcera. Koncem ledna ho převezli domů, ale byl schopen jen ležet, několik dní na to, když se ráno probudil, byla jeho žena mrtvá. Nebyl schopen jet ani na pohřeb a pár dní na to mu opět bylo zle a syn (od smrti ženy ležel Petr u syna) ho odvezl zase do nemocnice. Rakovina srdce se potvrdila, nedalo se s tím nic dělat. Po týdnu si ho opět syn vzal k nim domů. Občas našel Petr sílu sednout k počítači a napsat mi pár vět. Posledních 10 dní v březnu jsem trávila u dcery v Podkrkonoší, dcera s mužem odjeli lyžovat do Alp a já se starala o psa a želvy. Přišel mi mail, kde mi Petrův syn psal, že tatínek umřel a posílal mi kopii parte. Psal, že u něj seděl, držel ho za ruce a díval se, jak odchází. A také mi psal, že otci slíbil, že mi opraví a navýší mé postele tak, jak to táta vymyslel a že až to budu potřebovat, ať mu napíšu, že to přijede udělat.

Udělal mi ty postele v květnu, byl tu několik hodin, pozvala jsem ho na večeři a povídali jsme si o jeho báječném otci. Nikdy na něj nezapomenu.

Na seznamce mne čekal jednoho dne dopis. Pán psal, že mu je už 80 let, je ženatý a stará se už delší dobu po špatně se pohybující manželce, která je postižená po infarktu. Toužil po tom, potkat hodnou kamarádku, se kterou by se mohl občas na několik hodin sejít. Odpověděla jsem, styl dopisu mne něčím oslovil. Vyměnili jsme si mailové adresy a brzo potom jsme si domluvili schůzku na stanici metra. Byla jsem tam první, pán se objevil za chvíli, už z dálky jsem ho poznala, držel v ruce růži na dlouhém stonku. Byl to člověk malé postavy , kterou mi poněkud připomínal mého muže, také Petra. Pozdravili jsme se a šli jsme si sednout do blízké kavárny. Pili jsme kávu, později jsme si dali zmrzlinový pohár a ještě později dvojku dobrého červeného vína. Celou dobu jsme si stále povídali, bylo to velmi intenzivní a po dvou hodinách povídání jsem najednou zjistila, že jsme si ruce, položené na kavárenském stolku, propletli a drželi se za ně.Čím déle jsem pána poznávala, nacházela jsem v něm stále větší podobu na mého manžela - ve způsobu vyjadřování, myšlení, názorů. Bylo to jako malá smršť. Po třech hodinách jsme odešli zpět do metra, domluvili jsme se, že Petr přijde ke mně jeden den mezi 13. - 14. hodinou a při rozloučení se mne zeptal, může-li mne políbit.

Petr byl vystudovaný ekonom. Byl trochu "ze staré školy" - velmi slušný, žádné hrubé výrazy, ohleduplný. Bylo mu už dost přes čtyřicet let, když se oženil s krásnou ženou,  rozvedenou a matkou dospívající dcerky. Byla to zpěvačka ze sboru opery Národního divadla a díky svému povolání procestovala skoro celý svět. Později, když jsme se s Petrem už dobře znali, jsem z jeho vyprávění poznala, že jeho žena byla na své povolání patřičně pyšná, vlastně neviděla ve svém okolí nikoho, kdo by se jí mohl rovnat, neměli žádné přátele, nikdo kromě nejbližsích příbuzných je nenavštěvoval. Také jsem poznala, že si nemyslela, že by byl manžel na její úrovni a i nyní, v době své částečné nemohoucnosti, kdy velmi potřebovala jeho pomoc, se k němu chovala jako paní ke sluhovi. Měli spolu pětatřicetiletého syna, který žil s manželkou a dvěmi dětmi v nově postaveném rodinném domku na pokraji Prahy. Petr svého syna a svá dvě vnoučata vřele miloval a syn nejméně jednou týdně se u svých rodičů stavoval cestou ze zaměstnání, než odjel ke své rodině a občas Petr o víkendu naložil manželku do auta a odjeli strávit den k nim. Auta - to byla velká Petrova láska.

Naše známost probíhala tak, že Petr ke mně chodil téměř pravidelně odpoledne 1x týdně. Vždy přinesl lahev vína, nebo něco jiného, byli jsme spolu nejvýše do půl šesté, aby stihl připravit něco doma k večeři. Měli jsme pro sebe 4 hodiny, povídali jsme si a mluvil hlavně on, vyprávěl mi o svých rodičích, o svém dětství. Jeho otec byl veterinář a znal se s presidentem Masarykem a občas k němu i docházel. Maminka byla zdravotní sestra, ale od sňatku už byla v domácnosti. Měli ještě jednoho chlapce, o pár let staršího, než byl Petr a ten emigroval v době totality do Švýcarska, kde také před několika lety zemřel.

Petrova žena byla schopná pomalé chůze, špatně se jí mluvilo. Celé dny buď ležela, nebo seděla v křesle a poslouchala hudbu. Petr doma pral, žehlil, uklízel, v sobotu a v neděli vařil, pokud nejeli na oběd k synovi. Ve všední dny vycházel s manželkou do blízké restaurace na obědy, pomalou chůzí a za jeho podpory to byla schopná zvládnout. Stávalo se jí doma, že občas neudržela moč nebo stolici, v takovém případě se došourala do koupelny, kde se svlékla, omyla a ušpiněné věci nechala ležet na zemi. Petr byl manuálně nesmírně zručný, měla jsem zde v bytě 4 šuplíky v nábytkové stěně, které se rozpadaly a až na jeden se nedaly používat. Petr z nich použil čelní stranu, jinak udělal zcela nové šuplíky, které nyní samy vyjíždějí. V domě, kde žili, měl velikou garáž, z níž půlku používal jako dílnu. Mluvila jsem o tom, že budu muset na operaci další kyčle a bude se mi špatně vstávat z postelí, které jsou dost nízké. Petr si vše změřil a udělal si plánek s tím, že než k té operaci dojde, budu mít postele tak vysoké, jak bude třeba.

V internetové seznamce mne čekal dopis, další Jaroslav. Psal, že je mu 59 let, pracuje a v rámci svého zaměstnání často bývá v zahraničí. Hledá o něco starší ženu a bude mít velkou radost, odpovím-li mu. Právě odjíždí na týden do Německa, ale hned po návratu se mi ozve. Trochu jsem ten věkový rozdíl řešila, ale napsala jsem mu. Po týdnu odpověděl, nabídl svou mailovou adresu a začali jsme si psát neuvěřitelné dlouhé dopisy. Jaroslav pracoval jako zástupce šéfa policie-složky, která řešila mezinárodní zločiny, uměl pět jazyků, vystudoval 2 vysoké školy a byl to velmi sečtělý a inteligentní člověk. Po měsíci jsme si domluvili, že za mnou přijde navečer na první návštěvu. Byl začátek prosince, sobota, Jaroslav byl ve dne ještě v práci. Když zvonil, šla jsem z 1. patra dolů otevřít, cestou jsem potkala sousedku a šly jsme spolu, ona stále něco povídala, já odemkla vchodové dveře a muž, který za nimi stál, v ruce držel větší košík, ze kterého koukala kytka v květináči a lahev vína, vypadal na 40 let. Žena současně procházela vedle mne a kolem něj a stále brebentila a já stála jak socha s ůmyslem ho vyhodit. Kvůli té sousedce to nešlo, slyšela by to, navíc jsem nebyla schopná slova. Nakonec jsem mu podala ruku a vedla ho do svého bytu. Teprve tam jsem našla řeč a zeptala se, jestli mi nemá něco vysvětlit. Vysvětloval, omlouval se, prý se bál, že kdyby napsal, že mu bude za rok padesát, neodpověděla bych. Přitom vypadal ještě o deset let mladší. Posadili jsme se a on začal vyprávět. Pocházel u Olomoucka z vesnice, měl dva sourozence, všichni žili v domku babičky a on, jako nejstarší, od svých dvou let spal se svou babičkou v jedné posteli až do svých 12-ti let. Babička na něj byla hodná na rozdíl od matky a otce, kteří laskavostí moc nevynikali. Když si Jaroslav během studia uvědomil, že ho vůbec nepřitahují dívky a mladé ženy a naopak se ohlíží po ženách o hodně starších, než byl sám, nevěděl, co si má počít. Po čase tu situaci konzultoval s lékařem, který ho poslal k odborníkovi na vyšetření. Tam se pak dozvěděl, že má náklonnost ke starším ženám, ale že nejde o úchylku, o kterou by se jednalo, kdyby těm ženám měl chuť ubližovat, což nebyl jeho případ.

Vztah s Jaroslavem byl pro mne trochu jako zázrak. Zpočátku jsem si připadala, že se mi to zdá a že se probudím z krásného snu. Nevídali jsme se často, protože on měl málokdy čas a často byl někde v cizině. Jednou jsme spolu byli v Karlíně na muzikálu Jezus Christe Superstar. Na začátku dalšího roku zemřel Jaroslavův otec, matka se zhroutila a musela se léčit měsíc v ústavu. Měl-li volný víkend, jezdil Jaroslav za ní na Moravu, když se vrátila domů. Někdy na jaře zjistil, že v jeho zaměstnání se začalo politizovat a jeho šéf i on budou tzv. odejiti a na jejich místo budou dosazeni jiní "odborníci" sice bez zkušeností v této práci, ale se žádoucím politickým zázemím. V květnu mne požádal, abych mu netelefonovala, že mu začali odposlouchávat mobil. Měl v plánu se obrátit na německé kolegy, protože mu tamější policie už před časem nabídla místo a zřejmě to udělal, protože bez rozloučení náš vztah skončil.

Na Brdy vzpomínám moc ráda. Prožila jsem tam část léta a cítila jsem se tam skvěle, bolesti v mých kloubech se zmírnily na třetinu a pobyt přímo v lesích je nádhera. Jaroslavova chata byla stará přes sedmdesát let, voda tekla z kohoutku před chatou, původní suchý záchod byl nahrazen moderním přenosným, umístěným v malé koupelně, kde do kohoutku nad umyvadlem tekla studená voda z boileru, umístěného na střeše, do kterého se musela voda přečerpávat a která byla teplá, když svítilo sluníčko. Prostory uvnitř chaty nebyly vůbec stísněné, vešlo se do místnosti, která byla zároveň kuchyní a jídelnou a další místnost měla tři lůžka na spaní a jednu stěnu tvořily zakryté police na umístění oblečení. Topilo se v malých kamínkách, případně se přitápělo elektrikou. Před chatou byl zatravněný prostor velikosti asi 10 x 15 metrů, byl tam velký stůl s křesílky a velikým slunečníkem a také tu stála stará kůlna s množstvím různého nářadí, Jaroslav tu měl také své kolo, na kterém si skoro denně vyjížděl do okolních kopců zajezdit. K Jaroslavově chatě byla přilepena druhá, stejné velikosti, kterou vlastnila Jaroslavova švagrová Evženka, vdova po jeho mladším bratrovi, který zahynul na barikádách v Praze v roce 1945.Z nás dvou se staly rychle velké kamarádky. Na nákup jsme jezdili autem (Jaroslav stále ještě obstál v pravidelných kontrolách u lékaře) buď do Mníšku pod Brdy, nebo do Nového Knína. O úhradu nákupu jsme se dělili napůl. Jaroslav neuměl vůbec vařit, takže vaření byla má každodenní náplň práce včetně polévky k obědu, na níž Jaroslav trval. Po několika dnech jsem musela zorganizovat domácí povinnosti a dohodli jsme se, že nádobí budeme umývat střídavě a také že bude Jaroslav uklízet nepořádek z podlah uvnitř chaty, protože byl zvyklý nanosit zvenku na bosých nohách dovnitř kdeco.

Občas za námi přijela Jaroslavova vnučka Veronika s dvouletou dcerkou Vikinkou, někdy sebou přivezla i svou matku, Jaroslavovu dceru, se kterou si ještě nyní občas zavoláme na skypu. Byla jsem na chatě celý květen a část června. Celý červenec jsem byla v lázních a v Brdech jsem pak s Jaroslavem trávila ještě celé září. Když jsem tam nebyla, vařila mu Evženka. Když začal Jaroslav opět pobývat v Praze, měl obědy z dovážky ve všední dny, v pátek jsem často navečer jela k němu a zůstala u něj do nedělního odpoledne. Bohužel se Jaroslavovo zdraví začalo horšit, měl problémy se srdcem, později se k tomu přidaly problémy s bolestmi a potížemi močového měchýře a ledvin. Když skončilo jaro, chtěl Jaroslav opět trávit léto na chatě, ale já jsem odmítla s ním tam být, protože už nebyl schopen jezdit autem a neuměla jsem si představit, jak se budeme při jeho nárocích na stravování zásobovat potravinami. Nakonec jeho dcera sehnala nějakou starou, ale čilou paní, která na chatě strávila s Jaroslavem léto a starala se o něj, musela jí tu péči ale zaplatit. Během další zimy jsem ještě opět některé víkendy trávila u Jaroslava a byla s ním, jeho zdraví  a myšlení se ale stále víc zhoršovaly. Když měl mít v březnu Jaroslav devadesát let, napsala jsem o tom do České televize, a ta s ním přijela natočit krátký skeč do nedělních zpráv. Necelý měsíc na to Jaroslav zemřel.

Na internetové seznamce bylo několik mužů, se kterými jsem se seznámila i osobně. V době, kdy jsem ještě po druhé operaci chodila s francouzskými holemi, to jako první byl Emil. Protože jsem se ještě necítila na vycházky do ulic, pozvala jsem Emila na oběd ke mně domů. Jídlo mu chutnalo, povídali jsme si několik hodin. Když odešel, bylo mi jasné, že žádný vztah nevznikne, jednak proto, že Emil trávil dobu od jara do podzimu na chatě se svou kočkou a psem a měl na partnerku požadavek, aby se s ním zůčastnila vycházek se psem, které byly celkem tři a trvaly vždy nejméně hodinu. Psy a kočky mám moc ráda, ale podmínky ne. Druhý důvod byl ten, že Emil vyslovil pochybnost, jestli budu ještě vůbec schopná někdy chodit jinak, než s holemi. Víckrát jsme se nesešli, ale Emil se po delší době pokusil několikrát mne na mé mailové poště oslovit, ale nereagovala jsem. Po nějaké době jsem pozvala na oběd Mirka. Byla to docela zábava, udělala jsem polévku z hovězího masa s játrovými knedlíčky a on mne požádal, jestli bych mu k tomu dala nějaký rohlík. Měla jsem housku, celou ji k polévce formou ukrutného drobení kolem sebe snědl. Pak se mne zeptal, z čeho byla ta polévka a když se dozvěděl, že z hovězího, sdělil mi, že tohle nejí kvůli nemoci šílených krav. Hlavní jídlo byla pečená roláda z krůtího masa s bramborem. Pečlivě to všecko na talíři rozkrájel a rozvrtal a skoro nic nesnědl. Nedivila jsem se - on sám nevařil a zřejmě byl zvyklý na polévku z pytlíku s rohlíkama, takže po té mé polévce už byl najedený. Seděli jsme pak asi dvě hodiny chabého hovoru a pak odešel - ještě jsme si občas poslali mail, ale i to skončilo.

Na seznamovacím portálu jsem objevila dopis, který mi napsala mladá žena. Psala o tom, že má dědečka, kterému je 88 let, je psychicky i fyzicky v pořádku, ale v zimě mu zemřela žena a on velmi trpí samotou. Psala, že je to velmi inteligentní člověk, že ho má velmi ráda a hledá pro něj kamarádku, které by nebylo zatěžko dělat mu aspoň občas společnost a ptala se, jestli bych se s ním nechtěla seznámit. Dala tam telefonní číslo a já jsem jí zavolala. Domluvily jsme se, že ho pojedu navštívit do jeho bytu, domluvila nám dobu setkání a já jsem jednoho krásného dubnového dne jela. Pán bydlel na Vinohradech v krásném velikém bytě, byl to Jaroslav Cihlář, bývalý olympionik, cyklista.  Vysoký bělovlasý pán s chováním, které se mi moc líbilo. Posadili jsme se do křesel v obývacím pokoji a po několika větách jsme zabrousili na téma Paříž a Francie. Jaroslav byl frankofil a já měla nádherné vzpomínky na pět dní, které jsem s Petrem strávila v Paříži v dobách svého šťastného manželství. A pak už jsem většinou jen poslouchala a bavila se vyprávěním, které trvalo, jak jsme náhle zjistili, přes tři hodiny. Když jsem se chystala k odchodu, oba jsme si řekli, že to bylo moc hezké setkání a rádi se opět sejdeme. Nakonec mi Jaroslav řekl, že má v Brdech chatu, kde tráví celé léto a zeptal se mne, jestli bych tam byla ochotná být s ním, že tam příští víkend odjíždí. Souhlasila jsem.

Jaroslav měl dceru, která žila s manželem ve stejném domě v bytě pod bytem Jaroslavovým a syna, který byl soudce a bydlel s rodinou v jiné části Prahy. Vnučka, která nás seznámila, žila také jinde s dvouletou dcerkou a s přítelem. Ta se svou matkou odjely s Jaroslavem na chatu, aby ji daly do pořádku po zimním období a připravili tam prostředi i pro mne. 2. května jsem jela taxíkem na domluvené místo, kde na mne čekal se svým autem Jaroslav a odvezl mne do brdských lesů.

Ten rok, kdy jsem se od Josefa odstěhovala zpět do Prahy, byl rokem dvou operací - endoprotéza do pravého kyčelního kloubu v únoru a další do levého kolena v listopadu. V době, kdy toot píšu, mám za sebou 1,5 měsíce od endoprotézy do pravého kolena a v budoucnu, pokud ještě budu žít, mne čeká totéž do levé kyčle, která mne už třetí rok bolí.

V této době už seznamování přes seznamovací kanceláře není tak aktuální, nyní se nejvíce lidé seznamují na internetu, kde existují desítky seznamovacích portálů. Každý nového zájemce s radostí přijímá, nechá ho vyplnit větší, či kratší dotazník a teprve potom se na něj vrhne se žádostí o zaplacení částky za své služby - částky jsou různě odstupňované  - na měsíc, na 1/4 roku a podobně. Některé portály mají rozumější a ne vysoko posazené ceny, některé jsou drahé. Zkusila jsem obojí a musím říct, že rozdíl mezi jejich službami byl minimální. Často to byla docela zábava, na jednom portálu jsem si psala s Američanem, také s Rakušanem i s Iráčanem. česky neuměli, má angličtina a němčina není nijak moc dobrá, ale rozuměli jsme si. K setkání nikdy nedošlo, o to jsem nestála. Navázala jsem několik přátelství, která stále trvají, aniž by z nich vznikl bližší vztah. Jedno takové trvá už 4 roky se Zdeňkem, žijícím v Hradci Královém. Začali jsme si psát v době, kdy se vrátil po nějaké operaci z nemocnice a požádal mne po několika mailech, jestli bychom se mohli bavit na skypu. Začaly hovory, které trvaly 1,5 hodiny téměř denně. Zdeněk začal vyprávět o tom, co prožil. Měl za sebou tři manželství, první skončilo pro nevěru manželky, jejich 2 syny dostal do výchovy Zdeněk. Po několika letech se oženil znovu a opět kvůli nevěře ženy po několika letech skončilo. Třetí manželství začalo být po několika prvních letech katastrofální, protože jeho žena na něj začala žárlit a to takovým způsobem, že mu zakazovala stýkat se s přáteli, s příbuznými a všude vytvářela nesnesitelné situace. Zdeněk měl v té době vysoké postavení v práci, navíc jako vášnivý zahrádkář s velikou a vlastnoručně udržovanou zahradou dělal často besedy a přednášky pro zahrádkáře. Lidé ho zastavovali na ulici a byla-li u toho jeho žena, vždy vyvolala konflikt. Nakonec požádal o rozvod, ale než k němu došlo, dostal infarkt. Po rozvodu odjel na Moravu, kde žil jeho mladší syn s rodinou. Syn byl podnikatel, žili v nedostavěném rodinném domě a neměl peníze, podnikání se mu nedařilo a prosil otce o pomoc. Zdeněk se tam nastěhoval do prázdné místnosti, do které si musel koupit nábytek, aby tam mohl žít, později prodal tu svou krásnou zahradu, pak také auto, peníze, které mu po rozvodu zůstaly a to, co získal prodejem auta a zahrady věnoval na zachránění synovy firmy, nakonec si kvůli tomu vzal ještě 3 půjčky. Po roce se mu podařilo synovu firmu vysekat z dluhů a hned na to mu syn a jeho ženy začali dávat najevo, že už může odjet. Jejich chování k němu nabíralo na drsnosti a Zdeněk odjel vlakem zpět do Hradce, nic si sebou nevzal, jen co se vešlo do kufru. Nyní bydli v podnájmu v garsonce, první tři roky doslova v bídě, protože při splácení tří půjček si ještě on, důchodce, musel koupit nějaké věci do nezařízených místností. Byl v tom Hradci zpátky rok, když jsme spolu začali skypovat. Zdeněk mluvil, já jsem poslouchala. Občas se omluvil a požádal mne, abych mu o sobě něco vyprávěla, ale většinou mluvil jen on. Nikdy žádný vtip, nikdy se nezasmál. Teprve po třech měsících se jednou po něčem, co jsem řekla já, uchichtl a já na to řekla "hurá, už jste se usmál". "Cože?" zeptal se a když jsem těch pár slov opakovala, řekl, že to je asi po hodně dlouhé době poprve. Dnes jsou naše hovory méně časté, Tak jednou za 10 dní a trvají půl, až třičtvrtě hodiny. Zdeněk je velmi inteligentní muž se spoustou vědomostí a mluvit s ním je skvělý zážitek. Nikdy jsme se nesešli a nikdy se nesejdeme, protože oba víme, že bychom se už nechtěli rozejít. A ani jeden z nás nemá podmínky na to, abychom založili společný život ať už v Praze, nebo v Hradci.

Josefovo manželství byla jedna velká hádka. Jeho žena byla věčně nespokojený člověk, navíc své dcery nevychovávala v žádné lásce k otci, spíš naopak. Navíc byla uklízecí maniak a tohle zdědily obě dcery po ní. Když starší s dcerkou přijela v pátek po obědě, její dcerka, se kterou jsme se rychle spřátelily a které bylo tehdy sedm let, hned přišla k nám a její matka strávila 2 hodiny usilovným gruntováním a luxováním toho víkendového bytu. My dvě naopak jsme s velkou chutí hrály různé dětské hry, které jsem přivezla  a učila ji je hrát. Než v neděli odpoledne odjeli, zopakovala si totéž. Brzo jsem pochopila, proč Josef doslova nenávidí luxy. Kromě toho ale ti dva spolu vůbec neuměli komunikovat, když spolu museli o něčem mluvit, rychle se z hovoru stala zuřivá hádka plná křiku.Když jsem tam žila už pár týdnů a zase byl takový křik venku, večer jsem se s Josefem dala o tom do řeči, řekl mi, o co šlo - v podstatě o nic, kvůli čemu by bylo třeba křičet. Začali jsme to spolu rozebírat, mluvila jsem o tom, že není nutno předpokládat, že ten druhý chce ubližovat, nebo že se chce hádat, naopak, je potřeba být v klidu a klidně bez zvyšování hlasu mluvit a prosila jsem ho, aby to zkusil. Slíbil mi to. Druhý den na mne zaťukala jeho dcera a chtěla, abych vyšla ven, že se mnou potřebuje mluvit. Zjistila jsem, že ten náš večerní hovor slyšela, což nebylo nic těžkého, naše kuchyně byly propojené koupelnou. Došlo mi, že i ona je ochotná se snažit nekřičet a neočekávat něco špatného, když začne mluvit se svým tátou. Snažili se oba - od té doby křiky přestaly a byl klid. Mladší dcera Zuzana žila také v Praze v podnájmu a když asi 2x během jednoho roku přijela do Zámostí, snažila se dostat se do svého pokojíčku, aniž bychom ji zahlédli a nechtěla se s nikým bavit. Sice jsme se viděly, ale z její strany velký chlad. Po roce se náhle objevila a zcela nezvyklým způsobem normálně s námi začala hovořit a řekla nám, že pozítří odjíždí do Anglie, kde má sehnanou práci a kde hodlá žít. Uměla dobře anglicky a měla vystudovanou vysokou ekonomickou školu. Její rozhodnutí jsme komentovali oba hodně kladně a přáli jsme jí hodně štěstí. Její začátky byly velmi těžké pracovala v nějakém pubu jako servírka, bylo to ve  Skotsku a tamější řeč klasickéangličtině moc podobná není. Současně chodila na různé kurzy, ze kterých skládala zkoušky a po dvou letech se jí díky tomu podařilo získat práci v kanceláři a pak už stoupala jen výš a nyní tam žije a pracuje už 10 let. Občas se přijela podívat domů a také jsem jí půjčovala svůj byt v Praze na přespávání.

Když Josef opravil střechu nad obytnými prostory, podařilo se mi jej umluvit k tomu, že shodí staré omítky na budovách, které sloužily jako sýpky a sklady a stála na straně proti obytné části. Pustil se do toho, potom nad tím vším udělal také novou střechu. Celou zadní stranu dvora tvořila obrovská vysoká stodola. Tam potom udělal Josef zcela novou střechu, musel měnit i trámy, měl tam vlastnoručně vyrobené lešení a výtahem si dopravoval materiál nahoru. Když byla střecha hotová, pustil se do práce na zdi obytné části. To vše trvalo pět let, s výjimkou několika zimních měsíců pracoval denně. Nepodařilo se mi jediné - přemluvit ho, aby zmodernizoval a opravil bydlení na výminku. Začaly mi velké bolesti v kloubech, na podlaze leželo zvětralé lino, záchod a umyvadlo byly 30 let staré, nádobí se mylo ve škopku a já pořád tahala kýble se špinavou vodou. Na mé prosby o renovaci vždy měl stejnou odpověď - já to nepotřebuju. Během pěti let jsem musela ze svých peněz nakoupit povlečení, ručníky, (vše, co patřilo původně manželům, zabrala po smrti matky starší dcera a ani táta to nesměl používat) nádobí, pohodlné křeslo, koberečky k postelím, elektrický sporák, dvě křesílka a stolek ven na dvůr a navíc i hodně oblečení pro Josefa, který potřebu nového a slušného oblečení jaksi nesdílel. Musela jsem jít na operaci s kyčlí, dostala jsem nový kloub a dva měsíce po operaci jsem se rozhodla, že ze Zámostí odejdu a vrátím se do svého milovaného pražského bytu. Josef si do měsíce našel novou známost, se kterou ale nežije, jen se navštěvují. Zůstali jsme přáteli, občas za mnou přijede do Prahy na pár hodin, jezdí k mé dceři a její rodina ho má stále ráda a i tam se občas sejdeme. Myslím, že jsme větší přátelé, než když jsme spolu žili.

Víkend v bytě, kde se vysoušely promočené koberce a přetahoval nábytek, aby vysoušení pokračovalo všude, kde bylo třeba, byl sice dost pracovní, ale skvělý! Stali se z nás milenci a oběma se nám to velmi líbilo. Promočené věci do nedělního odpoledne, kdy musel Josef odjet, dokonale uschly a my byli spolu moc rádi. Začal vztah, ve který žádný z nás už nevěřil. V březnu jsem se poprve jela k němu podívat. Stáří statku bylo vidět, oprýskané zdi obklopovaly ze dvou dlouhých stran veliký dvůr, který by mohl být krásný, kdyby nebyl současně používán na několika místech jako odkladiště různého materiálu, převážně stavebního. Stály tam tři ohromné ořešáky, které tomu dvoru dávaly v horkém létě krásný stín. Když mne Josef prováděl, mluvil o tom, že ten statek je nekončící nutnost neustále něco opravovat a renovovat. Když měl malé děti a žila už jen jeho matka, všichni bydleli jinde v pronajatém domku a Josef pět let každou volnou chvíli, kdy nebyl v Jičíně v práci, přestavoval bývalé chlévy na obytné prostory a přistavoval na ně ještě jedno patro. Vznikl v přízemí výminek se dvěmi místnostmi pro matku, pak ještě koupelna s velikou kuchyni a jídelnou pro jeho ženu a děti a v patře 3 ložnice. Z bývalé konírny udělal dílnu a kotelnu, kotlem odtamtud vytápěl všechny obývací prostory. V době, o které mluvím, jeho skoro devadesátiletá matka žila v domově důchodců a tu část, která patřila Josefově rodině, si pro sebe po smrti matky zabrala starší dcera, která žila se svou šestiletou dcerkou v Praze a jezdila do Zámostí pravidelně každých 14 dní na víkendy s dcerkou. Josef obýval výminek.

Dohodli jsme se, že spolu zkusíme žít. Koncem dubna jsem si převezla pár věcí k němu a náš společný život začal. Především velkým úklidem, Josef nebyl moc pořádný a tak jsem strávila týden drhnutím a mytím všeho, včetně nádobí. Současně jsem se snažila vyklízet z toho dvora věci, které bylo možné dát někam jinam, Josef se tomu bránil, ale já jsem ho stále přesvědčovala, jak nádherný bude ten dvůr, když tam bude uklizeno, což byla pravda. On byl velice pracovitý člověk, pracoval na nové střeše nad obytnou částí, kde pokládal nové tašky. V létě denně vstával v pět hodin, nasnídal se a po šesté už pracoval. Po obědě si denně na hodinu lehl na gauč, pospal si a pak pracoval do šesti do večera. Neuměl vařit, když žil sám, jedl převážně jen uvařené brambory, nebo polévky z pytlíku. S chutí jsem pro něj vařila a pekla, vlastně to zažil poprve v životě, protože jeho žena byla velice zvláštní tvor a protože sama pro sebe nevařila, aby neztloustla, najedl se Josef jen v závodní  a obě dcery ve školní jídelně.

Problémy se samozřejmě objevily - Josef byl taky veliký skrblík. Nerad vydával peníze za cokoliv a moc rád peníze ukládal na účet. Když jsem dělala pořádek v kotelně, kde házel na jednu hromadu různé letáky a jinou poštu, začala jsem ty papíry pálit a při tom jsem uviděla i výpis z účtu, kde měl zůstatek skoro čtvrt milionu. Chodili jsme spolu většinou 2x týdně nakoupit do Rožďalovic, když jsem mu řekla, aby si vzal peníze, že tentokrát bude platit nákup on, vždycky dostal moc špatnou náladu. Dalším problémem byly velmi nehezké vztahy Josefa s oběmi dcerami.

Od smrti mého Petra uteklo skoro 5 let, končil další rok a já jsem si najednou řekla, že s hledáním partnera bude nejlépe skončit. Přišlo mi zase od seznamky 14 nabídek "nových partnerů", nyní už jsem věděla, že mezi nimi není nový možná ani jeden a nezadaný také ne. V té nabídce mne ale zaujal jeden muž, starší o rok a půl a já jsem se rozhodla učinit poslední pokus. Napsala jsem mu krátký dopis a nabídla seznámení, uvedla jsem adresu i telefon. 28. prosince mi zavolal a řekl mi doslova, že už je docela otrávený tím neúspěšným hledáním a že se rozhodl se už s nikým neseznamovat. Odpověděla jsem, že jsme na tom podobně, já jen že jsem to, že jsem mu napsala, vzala jako poslední pokus. A zeptala jsem se ho, jestli by to nechtěl ještě naposledy zkusit. Chvíli mlčel a pak řekl, že dobrá, naposledy, tak kdy a kde se sejdeme. Navrhla jsem 2. leden v 10 hodin pod sochou sv. Václava na Václavském náměstí a on souhlasil. Bydlel v maličké vesničce Zámostí, která byla součástí města Rožďalovice na Nymbursku.

V ten den jsme se opravdu sešli a šli jsme si sednout do restaurace, která už neexistuje a byla v průjezdu naproti vchodu do obchodního domu Labuť, věděla jsem, že tam mají slušnou kuchyni. Seděli jsme tam asi 2,5 hodiny a povídali si. Josef mi vyprávěl o tom, že žije na rodinném statku, starém asi 180 let, pole že pronajímá, obhospodařuje jen dvě menší zahrádky a má také hektar lesa. Vyprávěl, že celý život pracoval v Agrostroji v Jičíně jako frézař, že si umí udělat různé potřebné nástroje a líčil mi, jak poráží a odváží domů celé stromy - už jenom to, jak kmeny dostává na valník přívěsu za traktůrkem pomocí výtahu, který si k tomu vymyslel a zhotovil, byla pro mne věda. Mne vždy zajímalo, když muž mluvil o své práci, to vždy mluví i o sobě najpravdivěji.

Odpoledne jsem Josefa vyprovodila na Hlavní nádraží k vlaku a domluvili jsme se, že se na tom nádraží sejdeme v pátek za 2 týdny. On totiž byl v Agrostroji na dvouměsíční brigádě a protože dělal přesčasy, mohl si v ten pátek vzít den volna.

Den před tím pátkem mi na wc praskla stoupačka (dva měsíce před tím nám dělali v celém domě nové stoupačky) a než soused sběhl do sklepa zastavit vodu, měla jsem kromě kuchyně a půlky obývacího pokoje koberce nacucané spoustou vody, která už prokapávala sousedce, bydlící pode mnou. Neviděla jsem jinou možnost, než večer ve čtvrtek zatelefonovat Josefovi, aby nejezdil a proč. Řekl mi na to, že tohle není důvod k tomu, aby za mnou nejel, spíše naopak, že mi bude moci možná s lecčíms pomoci. A tak jsme se na tom nádraží sešli a při tom setkání jsme se políbili, já rozhodně vřele a ráda, protože mne tímhle rozhodnutím hodně překvapil a potěšil.

Několik týdnů po návratu do Prahy jsem dostala nabídku na setkání od Pepíka. Dnes už nevím proč, ale zcela vyjímečně jsem nabídla setkání před domem, kde žiju, aniž bych to řekla. Přišel vysoký štíhlý pán s bílými vlasy a s růží v ruce. Všude po okolí mého bydliště jsou parčíky a lavičky a tak jsme se tam procházeli. Vyprávěl, že je druhý rok vdovec, bydlí na opačném konci Prahy ve svém domku s větší zahradou a má dva ženaté syny. Někde jsme si sedli na lavičku a tam jsme si povídali, řekla bych, že zatím bylo o čem, protože při pozdějších setkáních nějak nebylo žádné společné téma a já se musela stále na něco ptát, chtěla-li jsem, aby jsme spolu vůbec mluvili. Všude po okolí máme samé paneláky a já jsem mluvila o tom, jak na vedlejším sídlišti, kde končí metro, už jsou postavené domy zcela jiného typu a jak jsme s mužem několikrát mluvili o tom, že kdybychom měli peníze, rádi bychom si v takovém domě byt koupili, jistě by to bylo mnohem lepší bydlení, než v paneláku z osmdesátých let. Pepa se zeptal, kolik by takový byt stál a já řekla, že jistě nejméně tři, čtyři miliony, že bychom bývali nechtěli nic velkého. On už toho mnoho nenamluvil a pomalu jsme se vraceli k místu setkání. Tam už jsem mu řekla, kde bydlím a on mi náhle a velmi naléhavě řekl, že když si ho vezmu, tak prodá svůj domek a že má našetřené peníze a takový byt pro nás koupí. Zírala jsem na něj s úžasem a dokázala jsem jen odpovědět něco v tom smyslu, že na takové uvažování je trochu brzo. Požádal mne, jestli bych s ním v neděli nešla si zatančit na odpolední taneční zábavu, která se v létě konala každý týden v Praze 10 a já jsem souhlasila.

Tančilo se v bývalém kulturním domě, vstupné bylo 200 kč, já jsem sice nikdy nevyžadovala, aby za mne muži platili, ale tentokrát jsem vedená jakousi intuicí zůstávala stát v pozadí a čekala jsem, jak se zachová. Zaplatil za nás za oba. Bylo to vlastně tančení pro důchodce, bylo nás tam plno. Já bývala vášnivá tanečnice a Pepa tančil dobře. Bylo mi divné, že si tak, jako většina mužů v tom sále. nesvlékl sako a tančil v něm a v košili s dlouhými rukávy. Byl teplý letní den. Brzo jsem měla velkou žízeň a když jsem ho požádala, aby přinesl něco studeného na pití, nějak znejistěl a pak se přiznal, že už má pouze deset korun, že si vzal málo peněz. Dala jsem mu tedy své peníze a on přinesl nápoje pro oba. Takhle jsme si šli zatančit celkem 3x vždy v neděli. Během těch prvních dvou nedělí jsem se dozvěděla, že jeho synové by byli rádi, kdyby  prodal domek a rozdělil peníze, které by oba moc potřebovali, ale on že se k tomu pořád nechystá. O své ženě toho namluvil hodně málo, pořád jsem se musela na něco ptát a vymýšlet téma hovoru. I tak jsme nejvíc ze všeho spíše mlčeli. U pokladny vždy zaplatil za nás oba a už nikdy neřekl, že nemá víc peněz, takže to studené pití zaplatil také sám. Třetí taneční neděli začal náhle mluvit o tom, že jeho rodiče měli velký statek na Moravě, první zemřel otec a pak i maminka před několika lety. On potom zdědil deset milionů. Tak jsem se zeptala, proč jeho synové čekají na podíl z prodeje domku, a dozvěděla jsem se úžasnou pravdu - ani synové, ani manželka se o tomto dědictví nic nedozvěděli a on má peníze ukryté na účtu. Podobného hladovce a chamtivce jsem měla za prvního manžela a bylo mi z Pepy docela zle. Neřekla jsem to a po zábavě, když jsme se vraceli, jsme vždy jeli část cesty společně busem a pak jsem musela přestupovat na metro a Pepa jel dál sám. Když se přiblížila ta má výstupní stanice, podala jsem Pepovi ruku a řekla mu, že už se neuvidíme, sbohem a vystoupila jsem. Nějaký čas mi telefonoval, já to nikdy nevzala.