Radost ze života skončila

Když začaly Petrovy zdravotní potíže, prodělal vyšetření konečníkem, ale lékař mu nic nezjistil. Doporučil mu, aby po obědě chodil na delší procházky, aby změnil své zvyky. Petrovi se trochu ulevilo, ale po čase se potíže vrátily a koncem roku dostal v noci silný záchvat dávení a ráno jsme jeli do nemocnice. Tam během pár dní po všech potřebných vyšetřeních zjistili nádor na tlustém střevě – což měl prý už zjistit lékař, který ho vyšetřoval několik měsíců předtím. 21. ledna prodělal operaci a po dvou týdnech se vrátil domů.Byl dvakrát na chemoterapii, ale přestalo se s tím, protože ji nesnášel a bylo mu po ní velmi zle. Jinak  ale mu bylo mnohem lépe a byli jsme plni nadějí. Po několika měsících se potíže začaly vracet  a pak 17. července prodělal další operaci, při které dostal vývod. Sestry mne v nemocnici naučily, jak mu pomáhat s výměnou sáčků a s hygienou. Petra tento stav velmi psychicky ničil, ale nikdy se to nesnažil obracet proti mně, jak to u těžce nemocných mužů bývá. Občas musel na několik dnů do nemocnice, kde mu dávali nějaké kapačky na posílení, protože skoro nejedl, hubnul  a velmi ztrácel síly. Denně jsem za ním jezdila a každý třetí den jsem ho sprchovala a vyměňovala mu sáček s výkaly. Naposled nastoupil do nemocnice 4. prosince a byl den ode dne slabší. Po dvou týdnech už nebyl schopen chodit, do koupelny jsem ho vozila na vozíku.

Celý ten rok jsem sama sobě odmítala věřit, že Petr nepřežije. Ale při tomto posledním pobytu jsem už musela tu krutou pravdu vzít na vědomí a ošetřující lékařka mi potvrdila, že mu zbývá nanejvýš pár týdnů života. Blížil se Štědrý den a Petr chtěl svátky strávit doma. Domluvila jsem s lékařkou, že mi ho sanitka převeze v pátek  21.12. odpoledne do bytu, všechno jsem doma připravila. Problémů jsem se nebála, mám za sebou školení dobrovolné sestry a o ležícího pacienta jsem se naučila postarat. Když jsem přijela v pátek do nemocnice, Petr nebyl při vědomí. Lékařka mi potvrdila, že je v kómatu. Zůstala jsem u něj několik hodin a večer jsem zavolala dceři, která žije v Podkrkonoší, že Petr umírá. Dcera nedala jinak a přesto, že měla doma rodinu, byla zaměstnaná a svátky byly přede dveřmi, sedla do auta a v noci se objevila u mne v bytě. Celou sobotu jsme strávily v nemocnici u Petrovy postele, já jsem mu stále něco vyprávěla a hladila ho. Totéž v neděli , ale  pak  v 17.15 hodin zemřel.

V pondělí byl Štědrý den. Ráno jsme objednali pohřeb na 28.12.  a dcera mne odvezla k nim. Po pohřbu si mne ke své rodině odvezl syn, který žije v Kroměříži, protože mne nechtěli nechat doma samotnou. Za pár dní jsem zjistila, že mi zbělely vlasy. Po měsíci jsem se vrátila do Prahy a začal kolotoč, musela jsem brát antidepresiva a začaly problémy se srdcem. Trvalo 2 roky, než jsem se jakž takž vzpamatovala a přestala stále plakat. Dcera mne objednala na vyšetření k psycholožce, ale její verdikt zněl, že potřebuju s někým žít, že bych neměla být sama.