Ten nejlepší v mém životě

Celý ten čas od listopadového nedělního dne, kdy jsem se poprvé sešla s Petrem, jsme spolu udržovali ne příliš častý, ale trvalý kontakt. Byla to hlavně jeho zásluha, byl to vždy on, kdo mi zatelefonoval do práce, nebo poslal krátký pozdrav, takže jsem se na oplátku ozývala i já jemu. A tak když se mne několik týdnů po rozchodu s Jiřím zeptal, jestli bychom se nemohli sejít, souhlasila jsem. Strávili jsme spolu jeden celý den chozením po městě s občasnými zastávkami na kávu, nebo na oběd, vyplněný neustálým povídáním, kterého najednou bylo mnoho. Tolik věcí jsme chtěli jeden o druhém vědět a navzájem si říct!

Pak už jsme si denně volali pozdrav do práce. Petr pracoval celý život u Českých drah, měl vystudovanou střední dopravní školu a stejně, jako já, nesměl studovat vysokou školu, protože stejně, jako já, pocházel z "maloburžoazní rodiny", což byl v komunistickém režimu cejch. Vlaky se staly Petrovou životní láskou. Většinu života pracoval jako výpravčí, v té době, kdy jsme se poznali, už musel ze zdravotních důvodů přejít na práci, kde nemusel pracovat na směny, a tak pracoval jako šéf školícího střediska, které sídlilo na Masarykově nádraží.

Měsíc po naší první schůzce mne Petr požádal o ruku. Věděla jsem už, že je to muž, kterého jsem celý předešlý život hledala. Souhlasila jsem. 5.12.1984 byla svatba.

Přiznávám, že jsem nebyla zamilovaná. Že mi vadilo, že je jen o málo větší, než já. Že se mu vzadu ve vlasech začíná dělat pleš. Že si vedle něj připadám robustní, protože nejsem drobná, jako on. Přesto jsem neměla pochyb o tom, že děláme oba dobře. Oba jsme za sebou měli velmi špatná manželství. Petr si před pětadvaceti lety vzal krásnou ženu s dvouletou holčičkou. Žena pracovala na ministerstvu zemědělství a když bylo děvčeti asi osm let, začala chodit z práce čím dál později, až se vracívala spíše k ránu. Měla partu, se kterou chodila po restauracích a domů se vracela opilá. Petr její dceru vlastně vychoval, učil ji vařit a hospodařit. Když se dívka v osmnácti vdala a odešla z domu, okamžitě požádal o rozvod. Naštěstí dostal byt v novostavbě na panelákovém sídlišti – kde byl jeden dům vyčleněn jen pro zaměstnance drah a právě se kolaudoval. Bydlím tam dodnes. Já jsem za sebou měla osmileté manželství s lakomým a nemilosrdným mužem, ze kterého mám dvě skvělé děti, ale ani jednu hezkou vzpomínku. Jsem si jistá, že naše oboustranné špatné zkušenosti z prvních manželství nám pomohly k tomu, abychom si současný náš společný život a vztah opečovávali a vážili si ho.

Petr neměl žádnou vadu – kromě té trochy nutné mužské ješitnosti. Mé děti ho měly rády, mé vnučky ho milovaly. A já? Láska přišla, ani jsem si to neuvědomovala, byla jsem šťastný a spokojený člověk. Když jsme ráno vstávali a venku bylo hezky, těšili jsme se z toho, když pršelo, těšili jsme se, protože déšť je potřeba. Nikdy to nebylo jinak. Nikdy jsme se nepohádali. Když mé vnučky poněkud dospěly, říkaly, že mne Petr tak miluje, že udělá všecko, co mi na očích vidí. My jsme se ale na všem spolu dohodli a domluvili bez prudkých slov a příkazů. Petr měl příbuzné v Kalifornii, kteří k nám po pádu totality několikrát přijeli a v roce 1999 nám poslala jedna z jeho sestřenic dolary na cestu do Kalifornie, kde jsme strávili 3 týdny. Milovali jsme vodu a moře a pokud to šlo, každý rok jsme vyjeli ( busem za totality) do tehdejší Jugoslávie a později letecky do jiných zemí k moři. Jinak jsme se chodili koupat na nudapláž v Praze, protože Petr byl nudista a naučil tuhle formu koupání a slunění i mne.

V roce 2000 začal mít Petr potíže, přestávalo mu chutnat jíst a necítil se dobře.