Mezi těmi šesti desítkami dopisů, které mi přišly na podzim jako odpovědi na můj inzerát, byl také dopis od muže, který o sobě napsal, že je novinář. Víc toho o sobě neuvedl, jeho dopis mne ale hodně zaujal. Bylo v něm povídání a úvahy o životě, o knihách, o divadle a o mnoha dalších věcech současně s otázkami, jaký mám názor já a co se líbí mně. Dopis byl hodně dlouhý a četla jsem ho několikrát a také jsem na něj odpověděla. Ten pán mi nenabízel schůzku, ale jakousi možnost si psát o zajímavých věcech i o sobě. Po skončení vztahu s Karlem intenzita vzájemného psaní s panem Jiřím Studeckým nabrala na síle. Nejméně jednou za týden mi přišel dlouhý dopis od něj a dlouhý dopis jsem posílala já jemu.
Teprve v březnu nadhodil možnost setkání a já jsem s radostí souhlasila. Stále jsem nevěděla, jak vypadá, ani kolik je mu let. Na místě, kde jsme se měli setkat, jsem chvíli čekala, ale stále nikdo nepřicházel, pouze kolem mne prošel dvakrát postarší muž, kterého jsem ignorovala. Když procházel potřetí, přistoupil ke mně, představil se a zeptal se, jsem-li to já, kdo na něj čeká. Myslím, že mne mohlo napadnout už po přečtení tolika dopisů, že se jedná spíš o staršího člověka. Přesto jsem si ale uvědomovala, že ho chci poznat a tak jsem mu podala ruku a snažila jsem se, aby to prvotní zklamání nebylo vidět. Byl nepříjemný den, šli jsme někam na kávu a potom do kina na dopolední představení filmu Jak básníci přicházejí o iluze, který měl právě premiéru. Když kino skončilo, počasí venku bylo příjemnější, chvíli jsme se procházeli, šli někam na oběd a zase jsme chodili po Praze. Všecko, co jsem očekávala po těch dopisech – člověka skvěle komunikativního, chytrého i moudrého a s velkým smyslem pro humor – se splnilo. Také jsem se dozvěděla, že je ročník 1921, takže byl o dvacet let starší, než já. Po několika společně strávených hodinách mi to už vůbec nevadilo.
Jiří bydlel v garsonce v panelovém domě na Žižkově. Byl to člověk, který uměl několik řečí, značnou část svého života pracoval jako tajemník ministrů zahraničí. Tahle funkce sebou nese současně i práci v tajných službách. V době, kdy jsme se potkali, Jiří byl už důchodce a občas přednášel na policejní škole. Uměl dobře vařit a ochutnala jsem u něj jídla, která se naučil v cizině. Měl doma spoustu výborného alkoholu, mohla jsem si přát cokoliv. Sám ale pil pouze pivo. Byl skvělý společník, přítel. Byl úžasný milenec.
