Začínáme pokračuje...

V neděli dopoledne mne čekalo setkání s čtvrtým neznámým mužem. Pán byl štíhlý, malé postavy, o sedm let starší, než já. Vyzařovala z něj zvláštní pohoda, během chvíle jsem měla pocit, že se známe už dlouho. Šli jsme se podívat na nedávno otevřenou Novou scénu vedle Národního divadla a potom jsme si šli sednout do kavárny na zmrzlinový pohár. Pak jsme zase chodili po Praze, kterou, jak jsem brzo zjistila, Petr – tak se pán jmenoval – měl také tolik rád, jako já. V poledne jsme si zašli na oběd a při něm se mne Petr zeptal, jestli bychom spolu nemohli strávit i odpoledne. Protože jsem se vedle něj cítila v pohodě, souhlasila jsem.  Během povídání jsme se dostali i na téma stáří – mně nedávno zemřela maminka po dlouhém trápení s rakovinou slinivky – já jsem řekla něco v tom smyslu, že se bojím stáří a toho, co může přijít za nemoci. Petr tehdy řekl, že kdybychom na to všecko byli dva, bylo by to o moc  snazší pro nás oba. Rozloučili jsme se až v podvečer a slíbila jsem, že se ozvu.

V dalších dnech jsem řešila dilema. Bylo mi jasné, že Petr je velmi kvalitní člověk. Já jsem nikdy nebyla štíhlá a moc mi vadilo, že jsem si vedle něj připadala nějaká obrovská, protože on byl člověk drobné postavy. Zkrátka jsem se rozhodla, že odpovím kladně Karlovi.

Další víkend měl mít Karel u sebe dcerku Hedviku a navrhl, abychom se setkali až za čtrnáct dní. Tehdy jsem u něj zůstala na celý víkend, který jsme strávili částečně krásným milováním, částečně několikahodinovými procházkami Prahou. Sešli jsme se i další víkend – setkala jsem se tehdy s Hedvikou. Byla to skvělá holčička, od první chvíle jsme si rozuměly. Další setkání bylo až za tři týdny. Měla jsem už i klíče od Karlova bytu a on si přál, abych přišla už v pátek večer, že se vrátí po dvaadvacáté hodině z odpolední šichty a bude šťastný, když na něj budu doma čekat. Čekala jsem na něj, ale stále nešel a já jsem nakonec usnula. Probudil mne až ve dvě ráno – opilý pod obraz. Odmítla jsem poslouchat nějaké vysvětlování a požádala ho, aby si šel lehnout a nechal mne spát. To mu problém nedělalo. Ráno mi s velkými omluvami vyprávěl, že jeden z jeho kolegů pozval všecky z dílny po práci do hospody, aby s ním oslavili narození prvního potomka a prosil, ať se nezlobím, že ho nechtěli pustit domů. Pomyslela jsem si, že se něco takového stát může a rozhodla jsem se situaci dál neřešit. Zbytek víkendu jsme strávili v hezké pohodě. Blížily se Vánoce a my jsme se domluvili, že přijedu na Silvestra po práci a budeme společně s Hedvikou, která měla také přijít, až do předvečera Nového roku. Když jsem k němu přijela, přivezla jsem sebou domácí vánoční cukroví a nějaké potraviny na novoroční oběd. V Karlově bytě byla jen Hedvika. Silvestra jsme strávily spolu a když jsme si šly lehnout, Karel stále ještě nepřišel. Přišel kolem druhé,  opět opilý. Odmítla jsem si vedle něj lehnout a přesunula jsem se na gauč v obýváku. Hedvika tam měla rozkládací lehátko, na kterém spávala. Probudila jsem se ráno v půl sedmé a vedle gauče klečel Karel a ještě stále ne zcela fit se mne snažil přesvědčit, abych pochopila, abych odpustila a podobně. Požádala jsem ho, aby si šel lehnout. Vstala jsem a bylo mi jasné, že je všechno špatně. Hedvika se také probudila a posadila se ke mně na gauč a já jsem se jí rovnou zeptala, jestli je její tatínek alkoholik. Řekla, že ano a že proto se maminka s ním rozvedla. Vzala jsem ji do náruče a chvíli jsme nemluvily. Šla jsem se obléknout a Hedvika se mne zeptala, jestli zůstanu. Ne, řekla jsem, musím odejít. Požádala jsem ji, aby se vrátila k mamince – neměla to daleko pěšky – a ona souhlasila. A tak jsme po osmé ráno obě odešly, já natrvalo.