Druhého Honzu v mém životě jsem potkala v prosinci před stanicí metra, kde jsme si dali schůzku. Napsal mi delší dopis na seznamovacím portálu, psal, že není z Prahy a nikoho tu nezná a že hledá starší ženu a moc stojí o seznámení. Možná bude pro leckoho šokující, že jsem mu odpověděla, protože mu bylo 35 let. Byl to krásný chlap štíhlé postavy a jak jsem poznala při dalších setkáváních, byl trochu narcista, vždy velice upravený, oblečený a obutý podle poslední módy, čisťoučký a voňavý s nagelovanými hustými krátkými vlasy. Bydlel v menším bytě svého bratrance, který pracoval jako IT v Rakousku a do Prahy jezdil sporadicky. Původním povoláním byl číšník, pocházel z Tábora, v Praze ale pracoval pro stavební firmu, která předělávala za tři dny byty na modernější verze. Pracovalo tak současně několik skupin v různých bytech a on je objížděl, zjišťoval, co je potřeba zajistit a jak práce pokračují a když nějaký pracant chyběl, musel místo něj partu doplnit. Měl za sebou nepříliš veselé dětství, otec se mu zabil v autě, když mu bylo 6 let a jeho sestra byla rok stará. Jejich maminka si časem vzala jiného muže, který ale Honzu rád neměl a bil ho, takže chlapec ve dvanácti letech utekl ke svému strýcovi, u kterého pak zůstal až do té doby, než se osamostatnil. Své matce měl za zlé, že se ho nikdy nezastala. V době, kdy jsme se poznali, byla jeho matka velmi nemocná, měla rakovinu. Honzův strýc byl zapálený šipkař a ke hraní šipek přivedl i Honzu, který se ale začal tomu sportu věnovat teprve v době, kdy mu bylo třicet let. Koupil si potřebné vybavení, aby mohl doma trénovat a dřel poctivě denně 4 hodiny a brzo začal být úspěšným hráčem a v turnajích většinou vyhrával. Jezdíval občas s partou spoluhráčů pražského družstva po republice, nebo do Rakouska na turnaje. Šipky sebou téměř stále v pouzdře vozil, protože si kdykoliv mohl zajet zahrát na místa v Praze, kde věděl, že probíhají nějaké turnaje. Byl to velice laskavý a ohleduplný milenec, laskavějšího jsem za celý život nepoznala. Občas u mne zůstal do rána, hlavně o víkendu, když nemusel ráno do práce. Před usnutím chtěl, abychom se drželi za ruku. Jednou přišel se zprávou, že mu z Rakouska nabídli členství v jejich družstvu, nabízeli k tomu zajištění ubytování a práce na půl úvazku. Chtěl vědět, co na to říkám a tvrdil, že neví, jak se rozhodnout, protože je šťastný ve vztahu a nechce o něj přijít. Řekla jsem mu, ať nechá vztah plavat a jde za štěstím, že takováhle šance se neodmítá, totéž mu prý řekl i vedoucí jejich pražského družstva šipkařů. Po několika dnech mu zemřela maminka a musel odjet do Tábora zařídit pohřeb, protože jeho otčím už na tom taky se zdravím nebyl moc dobře. Stále ještě neodpověděl na rakouskou nabídku a já jsem ho donutila konečně to udělat dřív, než odjede na pohřeb. Když se vrátil z Tábora, byl smutný a viditelně zestárlý a řekl mi, že by nikdy nevěřil, že mu bude smrti maminky líto a že bude u rakve plakat. Také odpověděl kladně rakouskému družstvu a v dubnu se přestěhoval do Lince.Chtěl na mně, abychom zůstali v kontaktu, ale já jsem trvala na ukončení vztahu. Přesto po třech týdnech pobytu v Rakousku se náhle v Praze objevil a vyprávěl mi, že bydlí v jednopokojovém bytečku a pracuje tři dny v týdnu jako barman v jedné vinárně a denně musí trénovat několik hodin v šipkařském středisku. Největší problém byla němčina, sice ji trochu uměl, ale často nerozuměl, používal-li host nářečí. Když jsme se loučili, poprosila jsem ho, aby se už nikdy neozýval a on to dodržel.
Můj nynější a jistě i poslední přítel - Honza - je mladší o 12 let, je to bývalý voják z povolání, ženatý muž, otec tří dcer a dědeček osmi vnoučátek. Robustní, kamarádský, strašlivý puntičkář. Má ženu, která popíjí krabicové víno a luští sudoku, nic jiného ji zřejmě v domácnosti, ani v manželském životě, nezajímá. Ohromně mi pomáhá s různými, mně často nepochopitelnými úkony v počítači, spoustu mi toho nahrál a přetáhl, mám několik kazet s nádhernou hudbou, kdy kazeta hraje celé tři hodiny a já si u toho slintám. Mám hromadu dvd s nahranými filmy. Čtečku mi vybavil desítkami knih. Když chci jet ke kamarádce na chalupu v Severních Čechách, odveze mne tam a za pár týdnů zase pro mne přijede. Přijíždí ke mně do bytu z Hájů, kde žije s manželkou, jednou za 14 dní a strávíme spolu vždy krásný půlden. Doufám, že se jeden druhému už neztratíme.
Končí poslední článek, děkuju všem, kteří u mých vzpomínek vydrželi až do konce.