vztah s Petrem pokračuje

Často se v myšlenkách vracím k těm hodinám, společně s Petrem stráveným. Byly to chvíle pohody, laskavých hovorů, vzpomínek. Občas mi bylo, jako by se mi vrátil můj milovaný manžel. Když se měsíc před Vánocemi rozsvěcoval Vánoční strom na Staroměstském náměstí, připravil Petr manželce večeři na stůl dříve a jeli jsme se spolu na tu nádheru podívat a pak jsme strávili necelou hodinu v jedné vinárně u dvojky červeného. Byly to chvíle, šťastné pro nás oba.

Na jaře jednoho dne při přecházení na oběd Petrova žena škobrtla a Petrovi se nepodařilo ji udržet a ona spadla na zem a přitom si zlomila nohu v krčku. Následoval odvoz do nemocnice a všecko nabralo jiný směr. Petr dojížděl za ženou do nemocnice denně odpoledne kolem čtvrté hodiny, denně jí vozil kávu, kterou doma vařil (ona odmítala kávu z automatu v nemocnici), k ní v ždy koupil nějaký zákusek a ještě nějaké ovoce a zůstával s ní, než přinesli večeři a snažil se ji donutit, aby něco snědla. Ona však všecko jen odmítala. Když se zlomenina zhojila, sehnal Petr pobyt v rehabilitačním oddělení jiné nemocnice. Snažil se ženu donutit, aby začala rehabilitovat, aby mohla opět trochu chodit, ale ona striktně vše odmítala. Petr platil tamější rehabilitační sestru, aby po skončení směny ještě zůstávala s jeho ženou a nutila ji pohybovat se, ale výsledky byly ubohé, jeho žena neuměla nic jiného, než kategorické "ne". V těchto dobách za mnou Petr přicházel dříve, nutila jsem ho, aby chodil tak, abych mu mohla dát i oběd, protože jsem viděla, jak ještě víc hubne. V červenci odvezl svým autem mne a mou druhou kamarádku Janu svým autem na chalupu do severozápadních Čech k naší kamarádce Andulce, která měla 70 let. Zůstaly jsme u ní s Janou přes noc a druhý den Petr zase dopoledne pro nás přijel. V září mne tam odvezl zase na můj obvyklý každoroční dvoutýdenní pobyt a pak mne za 2 týdny odvezl do Prahy. Byl opět hubenější,kamarádka se ho zhrozila. V listopadu se mnou jel do Dubče na výstavu Patchworku,na oběd jsme se zastavili cestou v restauraci a protože bylo zrovna Martina, dali jsme si k obědu martinskou husu. Pak jsme ještě chvíli seděli u mne doma, než Petr vyjel do nemocnice za ženou. Snažila jsem se celou tu dobu, co byla jeho žena v nemocnici, přesvědčit ho, aby se domluvil se svým synem a dcerou své ženy, aby každý za svou matkou zašel jeden určitý den v týdnu tak, aby on sám si mohl v tyto dny odpočinout. Bylo to marné, oni tam také chodili, ale Petr je nechtěl nijak organizovat. V půlce listopadu si Petra zavolal primář a sdělil mu, že jeho ženu propustí a dovezou mu ji 1. prosince domů, protože považuje další pobyt za zbytečný. Když mi to Petr povídal, držel mne za ruce a řekl: "Dášenko, jestli si budu muset vzít ženu domů, bude to má smrt". Zeptal se primáře, jestli doporučuje umístění v ústavu a ten mu na to řekl, že jedině ve vlastním bytě a doma bude jeho žena spokojená.

Jejich syn si myslel, že by matku měli dát do ústavu, že otec je už příliš starý na to, aby o ni dál pečoval, když ona už ani nechodí, dcera však s tím nesouhlasila (sama si ale matku vzít nechtěla domů, chodila do práce a měla malý byt). Petr koupil nové postele s polohovacími rošty a nové matrace i nová povlečení, nechal na záchodě udělat madla a místo vany v koupelně sprchu pro nechodící. Jednou denně docházela do bytu dobrovolná sestra na 2 hodiny. Petr mi psával kolem půlnoci krátké maily o tom, že konečně všecko uklidil a žena usnula a půjde spát. Od té doby jsme se viděli už jen několikrát na velmi krátkou dobu, uštvaný Petr spěchal zpět domů. V půlce ledna se mu udělalo doma zle, stačil volat synovi, ten zavolal záchranku. Petr byl 14 dní v nemocnici s podezřením na nádor na srdci, o matku se musela starat dcera. Koncem ledna ho převezli domů, ale byl schopen jen ležet, několik dní na to, když se ráno probudil, byla jeho žena mrtvá. Nebyl schopen jet ani na pohřeb a pár dní na to mu opět bylo zle a syn (od smrti ženy ležel Petr u syna) ho odvezl zase do nemocnice. Rakovina srdce se potvrdila, nedalo se s tím nic dělat. Po týdnu si ho opět syn vzal k nim domů. Občas našel Petr sílu sednout k počítači a napsat mi pár vět. Posledních 10 dní v březnu jsem trávila u dcery v Podkrkonoší, dcera s mužem odjeli lyžovat do Alp a já se starala o psa a želvy. Přišel mi mail, kde mi Petrův syn psal, že tatínek umřel a posílal mi kopii parte. Psal, že u něj seděl, držel ho za ruce a díval se, jak odchází. A také mi psal, že otci slíbil, že mi opraví a navýší mé postele tak, jak to táta vymyslel a že až to budu potřebovat, ať mu napíšu, že to přijede udělat.

Udělal mi ty postele v květnu, byl tu několik hodin, pozvala jsem ho na večeři a povídali jsme si o jeho báječném otci. Nikdy na něj nezapomenu.