Na seznamce mne čekal jednoho dne dopis. Pán psal, že mu je už 80 let, je ženatý a stará se už delší dobu po špatně se pohybující manželce, která je postižená po infarktu. Toužil po tom, potkat hodnou kamarádku, se kterou by se mohl občas na několik hodin sejít. Odpověděla jsem, styl dopisu mne něčím oslovil. Vyměnili jsme si mailové adresy a brzo potom jsme si domluvili schůzku na stanici metra. Byla jsem tam první, pán se objevil za chvíli, už z dálky jsem ho poznala, držel v ruce růži na dlouhém stonku. Byl to člověk malé postavy , kterou mi poněkud připomínal mého muže, také Petra. Pozdravili jsme se a šli jsme si sednout do blízké kavárny. Pili jsme kávu, později jsme si dali zmrzlinový pohár a ještě později dvojku dobrého červeného vína. Celou dobu jsme si stále povídali, bylo to velmi intenzivní a po dvou hodinách povídání jsem najednou zjistila, že jsme si ruce, položené na kavárenském stolku, propletli a drželi se za ně.Čím déle jsem pána poznávala, nacházela jsem v něm stále větší podobu na mého manžela - ve způsobu vyjadřování, myšlení, názorů. Bylo to jako malá smršť. Po třech hodinách jsme odešli zpět do metra, domluvili jsme se, že Petr přijde ke mně jeden den mezi 13. - 14. hodinou a při rozloučení se mne zeptal, může-li mne políbit.
Petr byl vystudovaný ekonom. Byl trochu "ze staré školy" - velmi slušný, žádné hrubé výrazy, ohleduplný. Bylo mu už dost přes čtyřicet let, když se oženil s krásnou ženou, rozvedenou a matkou dospívající dcerky. Byla to zpěvačka ze sboru opery Národního divadla a díky svému povolání procestovala skoro celý svět. Později, když jsme se s Petrem už dobře znali, jsem z jeho vyprávění poznala, že jeho žena byla na své povolání patřičně pyšná, vlastně neviděla ve svém okolí nikoho, kdo by se jí mohl rovnat, neměli žádné přátele, nikdo kromě nejbližsích příbuzných je nenavštěvoval. Také jsem poznala, že si nemyslela, že by byl manžel na její úrovni a i nyní, v době své částečné nemohoucnosti, kdy velmi potřebovala jeho pomoc, se k němu chovala jako paní ke sluhovi. Měli spolu pětatřicetiletého syna, který žil s manželkou a dvěmi dětmi v nově postaveném rodinném domku na pokraji Prahy. Petr svého syna a svá dvě vnoučata vřele miloval a syn nejméně jednou týdně se u svých rodičů stavoval cestou ze zaměstnání, než odjel ke své rodině a občas Petr o víkendu naložil manželku do auta a odjeli strávit den k nim. Auta - to byla velká Petrova láska.
Naše známost probíhala tak, že Petr ke mně chodil téměř pravidelně odpoledne 1x týdně. Vždy přinesl lahev vína, nebo něco jiného, byli jsme spolu nejvýše do půl šesté, aby stihl připravit něco doma k večeři. Měli jsme pro sebe 4 hodiny, povídali jsme si a mluvil hlavně on, vyprávěl mi o svých rodičích, o svém dětství.
Jeho otec byl veterinář a znal se s presidentem Masarykem a občas k němu i docházel. Maminka byla zdravotní sestra, ale od sňatku už byla v domácnosti. Měli ještě jednoho chlapce, o pár let staršího, než byl Petr a ten emigroval v době totality do Švýcarska, kde také před několika lety zemřel.
Petrova žena byla schopná pomalé chůze, špatně se jí mluvilo. Celé dny buď ležela, nebo seděla v křesle a poslouchala hudbu. Petr doma pral, žehlil, uklízel, v sobotu a v neděli vařil, pokud nejeli na oběd k synovi. Ve všední dny vycházel s manželkou do blízké restaurace na obědy, pomalou chůzí a za jeho podpory to byla schopná zvládnout. Stávalo se jí doma, že občas neudržela moč nebo stolici, v takovém případě se došourala do koupelny, kde se svlékla, omyla a ušpiněné věci nechala ležet na zemi. Petr byl manuálně nesmírně zručný, měla jsem zde v bytě 4 šuplíky v nábytkové stěně, které se rozpadaly a až na jeden se nedaly používat. Petr z nich použil čelní stranu, jinak udělal zcela nové šuplíky, které nyní samy vyjíždějí. V domě, kde žili, měl velikou garáž, z níž půlku používal jako dílnu. Mluvila jsem o tom, že budu muset na operaci další kyčle a bude se mi špatně vstávat z postelí, které jsou dost nízké. Petr si vše změřil a udělal si plánek s tím, že než k té operaci dojde, budu mít postele tak vysoké, jak bude třeba.