Stále se něco děje....

Na internetové seznamce bylo několik mužů, se kterými jsem se seznámila i osobně. V době, kdy jsem ještě po druhé operaci chodila s francouzskými holemi, to jako první byl Emil. Protože jsem se ještě necítila na vycházky do ulic, pozvala jsem Emila na oběd ke mně domů. Jídlo mu chutnalo, povídali jsme si několik hodin. Když odešel, bylo mi jasné, že žádný vztah nevznikne, jednak proto, že Emil trávil dobu od jara do podzimu na chatě se svou kočkou a psem a měl na partnerku požadavek, aby se s ním zůčastnila vycházek se psem, které byly celkem tři a trvaly vždy nejméně hodinu. Psy a kočky mám moc ráda, ale podmínky ne. Druhý důvod byl ten, že Emil vyslovil pochybnost, jestli budu ještě vůbec schopná někdy chodit jinak, než s holemi. Víckrát jsme se nesešli, ale Emil se po delší době pokusil několikrát mne na mé mailové poště oslovit, ale nereagovala jsem. Po nějaké době jsem pozvala na oběd Mirka. Byla to docela zábava, udělala jsem polévku z hovězího masa s játrovými knedlíčky a on mne požádal, jestli bych mu k tomu dala nějaký rohlík. Měla jsem housku, celou ji k polévce formou ukrutného drobení kolem sebe snědl. Pak se mne zeptal, z čeho byla ta polévka a když se dozvěděl, že z hovězího, sdělil mi, že tohle nejí kvůli nemoci šílených krav. Hlavní jídlo byla pečená roláda z krůtího masa s bramborem. Pečlivě to všecko na talíři rozkrájel a rozvrtal a skoro nic nesnědl. Nedivila jsem se - on sám nevařil a zřejmě byl zvyklý na polévku z pytlíku s rohlíkama, takže po té mé polévce už byl najedený. Seděli jsme pak asi dvě hodiny chabého hovoru a pak odešel - ještě jsme si občas poslali mail, ale i to skončilo.

Na seznamovacím portálu jsem objevila dopis, který mi napsala mladá žena. Psala o tom, že má dědečka, kterému je 88 let, je psychicky i fyzicky v pořádku, ale v zimě mu zemřela žena a on velmi trpí samotou. Psala, že je to velmi inteligentní člověk, že ho má velmi ráda a hledá pro něj kamarádku, které by nebylo zatěžko dělat mu aspoň občas společnost a ptala se, jestli bych se s ním nechtěla seznámit. Dala tam telefonní číslo a já jsem jí zavolala. Domluvily jsme se, že ho pojedu navštívit do jeho bytu, domluvila nám dobu setkání a já jsem jednoho krásného dubnového dne jela. Pán bydlel na Vinohradech v krásném velikém bytě, byl to Jaroslav Cihlář, bývalý olympionik, cyklista.  Vysoký bělovlasý pán s chováním, které se mi moc líbilo. Posadili jsme se do křesel v obývacím pokoji a po několika větách jsme zabrousili na téma Paříž a Francie. Jaroslav byl frankofil a já měla nádherné vzpomínky na pět dní, které jsem s Petrem strávila v Paříži v dobách svého šťastného manželství. A pak už jsem většinou jen poslouchala a bavila se vyprávěním, které trvalo, jak jsme náhle zjistili, přes tři hodiny. Když jsem se chystala k odchodu, oba jsme si řekli, že to bylo moc hezké setkání a rádi se opět sejdeme. Nakonec mi Jaroslav řekl, že má v Brdech chatu, kde tráví celé léto a zeptal se mne, jestli bych tam byla ochotná být s ním, že tam příští víkend odjíždí. Souhlasila jsem.

Jaroslav měl dceru, která žila s manželem ve stejném domě v bytě pod bytem Jaroslavovým a syna, který byl soudce a bydlel s rodinou v jiné části Prahy. Vnučka, která nás seznámila, žila také jinde s dvouletou dcerkou a s přítelem. Ta se svou matkou odjely s Jaroslavem na chatu, aby ji daly do pořádku po zimním období a připravili tam prostředi i pro mne. 2. května jsem jela taxíkem na domluvené místo, kde na mne čekal se svým autem Jaroslav a odvezl mne do brdských lesů.