Jak to bylo dál...

Ten rok, kdy jsem se od Josefa odstěhovala zpět do Prahy, byl rokem dvou operací - endoprotéza do pravého kyčelního kloubu v únoru a další do levého kolena v listopadu. V době, kdy toot píšu, mám za sebou 1,5 měsíce od endoprotézy do pravého kolena a v budoucnu, pokud ještě budu žít, mne čeká totéž do levé kyčle, která mne už třetí rok bolí.

V této době už seznamování přes seznamovací kanceláře není tak aktuální, nyní se nejvíce lidé seznamují na internetu, kde existují desítky seznamovacích portálů. Každý nového zájemce s radostí přijímá, nechá ho vyplnit větší, či kratší dotazník a teprve potom se na něj vrhne se žádostí o zaplacení částky za své služby - částky jsou různě odstupňované  - na měsíc, na 1/4 roku a podobně. Některé portály mají rozumější a ne vysoko posazené ceny, některé jsou drahé. Zkusila jsem obojí a musím říct, že rozdíl mezi jejich službami byl minimální. Často to byla docela zábava, na jednom portálu jsem si psala s Američanem, také s Rakušanem i s Iráčanem. česky neuměli, má angličtina a němčina není nijak moc dobrá, ale rozuměli jsme si. K setkání nikdy nedošlo, o to jsem nestála. Navázala jsem několik přátelství, která stále trvají, aniž by z nich vznikl bližší vztah. Jedno takové trvá už 4 roky se Zdeňkem, žijícím v Hradci Královém. Začali jsme si psát v době, kdy se vrátil po nějaké operaci z nemocnice a požádal mne po několika mailech, jestli bychom se mohli bavit na skypu. Začaly hovory, které trvaly 1,5 hodiny téměř denně. Zdeněk začal vyprávět o tom, co prožil. Měl za sebou tři manželství, první skončilo pro nevěru manželky, jejich 2 syny dostal do výchovy Zdeněk. Po několika letech se oženil znovu a opět kvůli nevěře ženy po několika letech skončilo. Třetí manželství začalo být po několika prvních letech katastrofální, protože jeho žena na něj začala žárlit a to takovým způsobem, že mu zakazovala stýkat se s přáteli, s příbuznými a všude vytvářela nesnesitelné situace. Zdeněk měl v té době vysoké postavení v práci, navíc jako vášnivý zahrádkář s velikou a vlastnoručně udržovanou zahradou dělal často besedy a přednášky pro zahrádkáře. Lidé ho zastavovali na ulici a byla-li u toho jeho žena, vždy vyvolala konflikt. Nakonec požádal o rozvod, ale než k němu došlo, dostal infarkt. Po rozvodu odjel na Moravu, kde žil jeho mladší syn s rodinou. Syn byl podnikatel, žili v nedostavěném rodinném domě a neměl peníze, podnikání se mu nedařilo a prosil otce o pomoc. Zdeněk se tam nastěhoval do prázdné místnosti, do které si musel koupit nábytek, aby tam mohl žít, později prodal tu svou krásnou zahradu, pak také auto, peníze, které mu po rozvodu zůstaly a to, co získal prodejem auta a zahrady věnoval na zachránění synovy firmy, nakonec si kvůli tomu vzal ještě 3 půjčky.

Po roce se mu podařilo synovu firmu vysekat z dluhů a hned na to mu syn a jeho ženy začali dávat najevo, že už může odjet. Jejich chování k němu nabíralo na drsnosti a Zdeněk odjel vlakem zpět do Hradce, nic si sebou nevzal, jen co se vešlo do kufru. Nyní bydli v podnájmu v garsonce, první tři roky doslova v bídě, protože při splácení tří půjček si ještě on, důchodce, musel koupit nějaké věci do nezařízených místností. Byl v tom Hradci zpátky rok, když jsme spolu začali skypovat. Zdeněk mluvil, já jsem poslouchala. Občas se omluvil a požádal mne, abych mu o sobě něco vyprávěla, ale většinou mluvil jen on. Nikdy žádný vtip, nikdy se nezasmál. Teprve po třech měsících se jednou po něčem, co jsem řekla já, uchichtl a já na to řekla "hurá, už jste se usmál". "Cože?" zeptal se a když jsem těch pár slov opakovala, řekl, že to je asi po hodně dlouhé době poprve. Dnes jsou naše hovory méně časté, Tak jednou za 10 dní a trvají půl, až třičtvrtě hodiny. Zdeněk je velmi inteligentní muž se spoustou vědomostí a mluvit s ním je skvělý zážitek. Nikdy jsme se nesešli a nikdy se nesejdeme, protože oba víme, že bychom se už nechtěli rozejít. A ani jeden z nás nemá podmínky na to, abychom založili společný život ať už v Praze, nebo v Hradci.