A ještě život s Josefem...
Josefovo manželství byla jedna velká hádka. Jeho žena byla věčně nespokojený člověk, navíc své dcery nevychovávala v žádné lásce k otci, spíš naopak. Navíc byla uklízecí maniak a tohle zdědily obě dcery po ní. Když starší s dcerkou přijela v pátek po obědě, její dcerka, se kterou jsme se rychle spřátelily a které bylo tehdy sedm let, hned přišla k nám a její matka strávila 2 hodiny usilovným gruntováním a luxováním toho víkendového bytu. My dvě naopak jsme s velkou chutí hrály různé dětské hry, které jsem přivezla a učila ji je hrát. Než v neděli odpoledne odjeli, zopakovala si totéž. Brzo jsem pochopila, proč Josef doslova nenávidí luxy. Kromě toho ale ti dva spolu vůbec neuměli komunikovat, když spolu museli o něčem mluvit, rychle se z hovoru stala zuřivá hádka plná křiku.Když jsem tam žila už pár týdnů a zase byl takový křik venku, večer jsem se s Josefem dala o tom do řeči, řekl mi, o co šlo - v podstatě o nic, kvůli čemu by bylo třeba křičet. Začali jsme to spolu rozebírat, mluvila jsem o tom, že není nutno předpokládat, že ten druhý chce ubližovat, nebo že se chce hádat, naopak, je potřeba být v klidu a klidně bez zvyšování hlasu mluvit a prosila jsem ho, aby to zkusil. Slíbil mi to. Druhý den na mne zaťukala jeho dcera a chtěla, abych vyšla ven, že se mnou potřebuje mluvit. Zjistila jsem, že ten náš večerní hovor slyšela, což nebylo nic těžkého, naše kuchyně byly propojené koupelnou. Došlo mi, že i ona je ochotná se snažit nekřičet a neočekávat něco špatného, když začne mluvit se svým tátou. Snažili se oba - od té doby křiky přestaly a byl klid. Mladší dcera Zuzana žila také v Praze v podnájmu a když asi 2x během jednoho roku přijela do Zámostí, snažila se dostat se do svého pokojíčku, aniž bychom ji zahlédli a nechtěla se s nikým bavit. Sice jsme se viděly, ale z její strany velký chlad. Po roce se náhle objevila a zcela nezvyklým způsobem normálně s námi začala hovořit a řekla nám, že pozítří odjíždí do Anglie, kde má sehnanou práci a kde hodlá žít. Uměla dobře anglicky a měla vystudovanou vysokou ekonomickou školu. Její rozhodnutí jsme komentovali oba hodně kladně a přáli jsme jí hodně štěstí. Její začátky byly velmi těžké pracovala v nějakém pubu jako servírka, bylo to ve Skotsku a tamější řeč klasickéangličtině moc podobná není. Současně chodila na různé kurzy, ze kterých skládala zkoušky a po dvou letech se jí díky tomu podařilo získat práci v kanceláři a pak už stoupala jen výš a nyní tam žije a pracuje už 10 let. Občas se přijela podívat domů a také jsem jí půjčovala svůj byt v Praze na přespávání.
Když Josef opravil střechu nad obytnými prostory, podařilo se mi jej umluvit k tomu, že shodí staré omítky na budovách, které sloužily jako sýpky a sklady a stála na straně proti obytné části.
Pustil se do toho, potom nad tím vším udělal také novou střechu. Celou zadní stranu dvora tvořila obrovská vysoká stodola. Tam potom udělal Josef zcela novou střechu, musel měnit i trámy, měl tam vlastnoručně vyrobené lešení a výtahem si dopravoval materiál nahoru. Když byla střecha hotová, pustil se do práce na zdi obytné části. To vše trvalo pět let, s výjimkou několika zimních měsíců pracoval denně. Nepodařilo se mi jediné - přemluvit ho, aby zmodernizoval a opravil bydlení na výminku. Začaly mi velké bolesti v kloubech, na podlaze leželo zvětralé lino, záchod a umyvadlo byly 30 let staré, nádobí se mylo ve škopku a já pořád tahala kýble se špinavou vodou. Na mé prosby o renovaci vždy měl stejnou odpověď - já to nepotřebuju. Během pěti let jsem musela ze svých peněz nakoupit povlečení, ručníky, (vše, co patřilo původně manželům, zabrala po smrti matky starší dcera a ani táta to nesměl používat) nádobí, pohodlné křeslo, koberečky k postelím, elektrický sporák, dvě křesílka a stolek ven na dvůr a navíc i hodně oblečení pro Josefa, který potřebu nového a slušného oblečení jaksi nesdílel. Musela jsem jít na operaci s kyčlí, dostala jsem nový kloub a dva měsíce po operaci jsem se rozhodla, že ze Zámostí odejdu a vrátím se do svého milovaného pražského bytu. Josef si do měsíce našel novou známost, se kterou ale nežije, jen se navštěvují. Zůstali jsme přáteli, občas za mnou přijede do Prahy na pár hodin, jezdí k mé dceři a její rodina ho má stále ráda a i tam se občas sejdeme. Myslím, že jsme větší přátelé, než když jsme spolu žili.