Co ještě život nabízel....

Několik týdnů po návratu do Prahy jsem dostala nabídku na setkání od Pepíka. Dnes už nevím proč, ale zcela vyjímečně jsem nabídla setkání před domem, kde žiju, aniž bych to řekla. Přišel vysoký štíhlý pán s bílými vlasy a s růží v ruce. Všude po okolí mého bydliště jsou parčíky a lavičky a tak jsme se tam procházeli. Vyprávěl, že je druhý rok vdovec, bydlí na opačném konci Prahy ve svém domku s větší zahradou a má dva ženaté syny. Někde jsme si sedli na lavičku a tam jsme si povídali, řekla bych, že zatím bylo o čem, protože při pozdějších setkáních nějak nebylo žádné společné téma a já se musela stále na něco ptát, chtěla-li jsem, aby jsme spolu vůbec mluvili. Všude po okolí máme samé paneláky a já jsem mluvila o tom, jak na vedlejším sídlišti, kde končí metro, už jsou postavené domy zcela jiného typu a jak jsme s mužem několikrát mluvili o tom, že kdybychom měli peníze, rádi bychom si v takovém domě byt koupili, jistě by to bylo mnohem lepší bydlení, než v paneláku z osmdesátých let. Pepa se zeptal, kolik by takový byt stál a já řekla, že jistě nejméně tři, čtyři miliony, že bychom bývali nechtěli nic velkého. On už toho mnoho nenamluvil a pomalu jsme se vraceli k místu setkání. Tam už jsem mu řekla, kde bydlím a on mi náhle a velmi naléhavě řekl, že když si ho vezmu, tak prodá svůj domek a že má našetřené peníze a takový byt pro nás koupí. Zírala jsem na něj s úžasem a dokázala jsem jen odpovědět něco v tom smyslu, že na takové uvažování je trochu brzo. Požádal mne, jestli bych s ním v neděli nešla si zatančit na odpolední taneční zábavu, která se v létě konala každý týden v Praze 10 a já jsem souhlasila.

Tančilo se v bývalém kulturním domě, vstupné bylo 200 kč, já jsem sice nikdy nevyžadovala, aby za mne muži platili, ale tentokrát jsem vedená jakousi intuicí zůstávala stát v pozadí a čekala jsem, jak se zachová. Zaplatil za nás za oba. Bylo to vlastně tančení pro důchodce, bylo nás tam plno. Já bývala vášnivá tanečnice a Pepa tančil dobře. Bylo mi divné, že si tak, jako většina mužů v tom sále. nesvlékl sako a tančil v něm a v košili s dlouhými rukávy. Byl teplý letní den. Brzo jsem měla velkou žízeň a když jsem ho požádala, aby přinesl něco studeného na pití, nějak znejistěl a pak se přiznal, že už má pouze deset korun, že si vzal málo peněz. Dala jsem mu tedy své peníze a on přinesl nápoje pro oba. Takhle jsme si šli zatančit celkem 3x vždy v neděli. Během těch prvních dvou nedělí jsem se dozvěděla, že jeho synové by byli rádi, kdyby  prodal domek a rozdělil peníze, které by oba moc potřebovali, ale on že se k tomu pořád nechystá. O své ženě toho namluvil hodně málo, pořád jsem se musela na něco ptát a vymýšlet téma hovoru. I tak jsme nejvíc ze všeho spíše mlčeli. U pokladny vždy zaplatil za nás oba a už nikdy neřekl, že nemá víc peněz, takže to studené pití zaplatil také sám. Třetí taneční neděli začal náhle mluvit o tom, že jeho rodiče měli velký statek na Moravě, první zemřel otec a pak i maminka před několika lety. On potom zdědil deset milionů. Tak jsem se zeptala, proč jeho synové čekají na podíl z prodeje domku, a dozvěděla jsem se úžasnou pravdu - ani synové, ani manželka se o tomto dědictví nic nedozvěděli a on má peníze ukryté na účtu. Podobného hladovce a chamtivce jsem měla za prvního manžela a bylo mi z Pepy docela zle. Neřekla jsem to a po zábavě, když jsme se vraceli, jsme vždy jeli část cesty společně busem a pak jsem musela přestupovat na metro a Pepa jel dál sám. Když se přiblížila ta má výstupní stanice, podala jsem Pepovi ruku a řekla mu, že už se neuvidíme, sbohem a vystoupila jsem. Nějaký čas mi telefonoval, já to nikdy nevzala.