Jak to bylo dál

Seznámila jsem Jaroslava - správně Jarka, jak se mu říkalo - s rodinou mé dcery, žijící v Podkrkonoší a s rodinou mého syna, žijící na Moravě. Došlo k tomu na začátku dalšího roku, protože jsme se po několika měsících, kdy jsme se vídali jen, když Jarek měl v práci volné 3 dny, což bylo zhruba jednou za tři týdny rozhodli, že se Jarek koncem roku přestěhuje ke mně do Prahy. Vánoce jsme už trávili v rodině mé dcery. Jarek si hned našel stejnou práci, jako dělal na Moravě - pracoval jako uklízeč v obchodním domě na Smíchově.

Naše společné soužití bylo hezké. Když měl Jarek volno, chodili jsme na procházky Prahou, také jsme vyjížděli na celodenní výlety, někdy jeho autem, nebo vlakem. Myslím, že jsme byli šťastní oba.

Při jednom svém třídenním volnu se Jarek rozjel za synem do Brna. Když se vrátil, řekl mi, že se vrátí zpět na Moravu. Jeho syna k policii nevzali, přesto, že to celý ten zkušební půlrok vypadalo, že z něj policista bude, jako jeden z mála měl výbornou fyzickou kondici a hodně sportoval a byl to chytrý a inteligentní mladý muž. Jen se stalo to, že se postavil proti šikaně, která, jak vyprávěl, byla u policie na pořádně vysoké úrovni. Takže se s ním po půl roce rozloučili. Jarek tvrdil, že musí zpátky, aby byl synovi, který svůj neúspěch těžce nesl, nablízku. Nabízel mi, že bude zase za mnou jezdit do Prahy při svých volnech v práci, ale já jsem tuhle variantu zamítla. Nespala jsem celou noc a ráno jsem Jarkovi řekla, že když se vrací zpět na Moravu, náš vztah končí. Jarek druhý den ukončil svůj pracovní poměr a odjel do Podkrkonoší a mé dceři vše pověděl. Ta mi večer volala, mluvily jsme spolu skoro hodinu, snažila se mne přesvědčit, abych se s Jarkem nerozcházela, ale já jsem trvala na svém. Mám kamarádku Andulku, která má domek v krásné krajině nedaleko Slaného a tráví tam čas od dubna do konce října, mnohokrát jsem tam za ní byla. Zavolala jsem jí a řekla, co se děje a ona mi hned nabídla, ať přijedu k ní. Sbalila jsem si věci a druhý den jsem Jarkovi, který si byl pro výstupní doklady u bývalého zaměstnavatele, nechala na stole vzkaz, ať mi hodí klíče od bytu do schránky, až bude odjíždět a odjela jsem.

Zůstala jsem u Andulky delší dobu. Byla jsem nešťastná a stále jsem plakala, trvalo pět dní, než se Andulce podařilo mne donutit, abych začala něco jíst. Jarek den po mém odjezdu odjel také. Je pravda, že jsme si o Štědrém dnu volali a přáli si hezké svátky. Po asi čtyřech letech skončilo i to.