Několik týdnů po návratu do Prahy jsem dostala nabídku na setkání od Pepíka. Dnes už nevím proč, ale zcela vyjímečně jsem nabídla setkání před domem, kde žiju, aniž bych to řekla. Přišel vysoký štíhlý pán s bílými vlasy a s růží v ruce. Všude po okolí mého bydliště jsou parčíky a lavičky a tak jsme se tam procházeli. Vyprávěl, že je druhý rok vdovec, bydlí na opačném konci Prahy ve svém domku s větší zahradou a má dva ženaté syny. Někde jsme si sedli na lavičku a tam jsme si povídali, řekla bych, že zatím bylo o čem, protože při pozdějších setkáních nějak nebylo žádné společné téma a já se musela stále na něco ptát, chtěla-li jsem, aby jsme spolu vůbec mluvili. Všude po okolí máme samé paneláky a já jsem mluvila o tom, jak na vedlejším sídlišti, kde končí metro, už jsou postavené domy zcela jiného typu a jak jsme s mužem několikrát mluvili o tom, že kdybychom měli peníze, rádi bychom si v takovém domě byt koupili, jistě by to bylo mnohem lepší bydlení, než v paneláku z osmdesátých let. Pepa se zeptal, kolik by takový byt stál a já řekla, že jistě nejméně tři, čtyři miliony, že bychom bývali nechtěli nic velkého. On už toho mnoho nenamluvil a pomalu jsme se vraceli k místu setkání. Tam už jsem mu řekla, kde bydlím a on mi náhle a velmi naléhavě řekl, že když si ho vezmu, tak prodá svůj domek a že má našetřené peníze a takový byt pro nás koupí. Zírala jsem na něj s úžasem a dokázala jsem jen odpovědět něco v tom smyslu, že na takové uvažování je trochu brzo. Požádal mne, jestli bych s ním v neděli nešla si zatančit na odpolední taneční zábavu, která se v létě konala každý týden v Praze 10 a já jsem souhlasila.

Tančilo se v bývalém kulturním domě, vstupné bylo 200 kč, já jsem sice nikdy nevyžadovala, aby za mne muži platili, ale tentokrát jsem vedená jakousi intuicí zůstávala stát v pozadí a čekala jsem, jak se zachová. Zaplatil za nás za oba. Bylo to vlastně tančení pro důchodce, bylo nás tam plno. Já bývala vášnivá tanečnice a Pepa tančil dobře. Bylo mi divné, že si tak, jako většina mužů v tom sále. nesvlékl sako a tančil v něm a v košili s dlouhými rukávy. Byl teplý letní den. Brzo jsem měla velkou žízeň a když jsem ho požádala, aby přinesl něco studeného na pití, nějak znejistěl a pak se přiznal, že už má pouze deset korun, že si vzal málo peněz. Dala jsem mu tedy své peníze a on přinesl nápoje pro oba. Takhle jsme si šli zatančit celkem 3x vždy v neděli. Během těch prvních dvou nedělí jsem se dozvěděla, že jeho synové by byli rádi, kdyby  prodal domek a rozdělil peníze, které by oba moc potřebovali, ale on že se k tomu pořád nechystá. O své ženě toho namluvil hodně málo, pořád jsem se musela na něco ptát a vymýšlet téma hovoru. I tak jsme nejvíc ze všeho spíše mlčeli. U pokladny vždy zaplatil za nás oba a už nikdy neřekl, že nemá víc peněz, takže to studené pití zaplatil také sám. Třetí taneční neděli začal náhle mluvit o tom, že jeho rodiče měli velký statek na Moravě, první zemřel otec a pak i maminka před několika lety. On potom zdědil deset milionů. Tak jsem se zeptala, proč jeho synové čekají na podíl z prodeje domku, a dozvěděla jsem se úžasnou pravdu - ani synové, ani manželka se o tomto dědictví nic nedozvěděli a on má peníze ukryté na účtu. Podobného hladovce a chamtivce jsem měla za prvního manžela a bylo mi z Pepy docela zle. Neřekla jsem to a po zábavě, když jsme se vraceli, jsme vždy jeli část cesty společně busem a pak jsem musela přestupovat na metro a Pepa jel dál sám. Když se přiblížila ta má výstupní stanice, podala jsem Pepovi ruku a řekla mu, že už se neuvidíme, sbohem a vystoupila jsem. Nějaký čas mi telefonoval, já to nikdy nevzala.

Moje kamarádka Věrka žije v malé vesničce v Podkrkonoší, kde jsem prožila i já s prvním mužem a dvěmi dětmi větší část svého osmapůlletého manželství. Je o tři roky mladší ode mne, ale je to urostlá, vysoká živočišná ženská. Když jsme se jednou potkaly, obě s kočárky a na nich své potomky cestou do dětské poradny, která zajížděla do vsi každých 14 dní, staly jsme se kamarádky téměř okamžitě. Její muž byl horník, bezmezně milující svou ženu, měli kolem svého domku velkou zahradu a jednu její část používali hlavně na odpočívání, povalování, zkrátka, strašně ráda jsem tam chodila. Měli postupně 3 kluky, bylo veřejným tajemstvím, že ani jeden nebyl synem otce, který ho vychovával. A protože můj muž ke vší své nelaskavé až kruté povaze byl navíc žádostivý sexu nejen se svou ženou, brzo po narození druhého syna Věrky se mluvilo o tom, že jeho otcem je můj muž. Když jsem se to dozvěděla, ani jsem si nepomyslela, že to je klep. Ale taky jsem to nehodlala řešit, doma nebylo co, na to jsem sílu neměla a Věrce jsem jenom řekla, že vím o tom, co se povídá. Ona horlivě protestovala, ale já jsem řekla, že to nebudeme spolu nikdy řešit - pro mne přátelství s ní a s jejím mužem, poklidná společná odpoledne se všemi dětmi u nich - byla jedinou radostí mého života. Ještě k tomu dodám, že po dalších osmi letech (to jsem už byla s dětmi dávno úplně jinde) přistavovali k chalupě patro, pracoval jim tam celé léto zedník a Věrka otěhotněla potřetí. Zůstaly jsme kamarádky nadále, občas za ní přijedu na pár dní, občas ona za mnou do Prahy. Muž jí zemřel na sylikózu když mu nebylo ještě ani padesát let. Nyní žije v Harrachově s mužem, který byl brusičem skla již asi deset let.

Když jí nebylo ještě celých šedesát, začala brigádničit v Krkonoších na chatě, která pronajímala asi 20 pokojů jako pokojská a pracovala tam vždy celou zimu asi pět let za sebou. Zajížděly tam autobusy z Německa a stalo se, že se o ni začal zajímat jeden německý řidič autobusu, Peter. Dodnes se musím smát, když si představím jejich konverzaci, protože ona neuměla ani slovo německy a on česky. A to si dokonce i telefonovali!! On jí psal dopisy - četla jsem je, překládala jí je její sousedka, v tom kraji uměli německy starší lidé všichni. Peter jí psal "Moje krásná myšičko" a celý jeho dopis byl vždy plný lásky. Jednou mi zavolala, jestli by mohla u mne přespat, že potřebuje mou pomoc. Tak přijela načesaná, s velkým kufrem a se zprávou, že potřebuje, abych s ní jela navečer do jednoho velkého hotelu na Proseku, kam Peter přijede s autobusem a bude své Němce týden vozit po krásách Čech - a ona bude jezdit s nimi. Páni, jak ta byla rozechvělá, jak se těšila a bála zároveň! Dojela jsem v určenou dobu s ní do toho hotelu, měli sraz na recepci v šest hodin odpoledne, chvíli jsme tam stály, najednou vidím štíhlého prošedivělého muže scházet ze schodů. Když k nám došel, předala jsem mu Věrku a rozloučila se s nimi.

Jejich láska pokračovala, Věrka pak byla za ním v Německu (v bývalé NDR) tři týdny. Po návratu řekla, že ho velmi miluje, ale nikdy tam nebude žít. Nedivila jsem se, co by si tam chudák počala, řeč neznala, to by brzo utekla. A Peter, když tohle taky rychle pochopil, se rozhodl, že půjde žít on k Věrce. Měl už nárok na důchod, o který požádal, ukončil svůj pracovní poměr k poslednímu listopadu, prodal svůj byt a bylo dohodnuto, že 2. prosince přijede natrvalo k Věrce. Nikdy nepřijel.

Věrka šla opět pracovat jako pokojská do Krkonoš. Jednou tam přijel autobus s Němci a řidič toho autobusu byl bývalý Peterův kolega a Věrka se s ním seznámila, když byla v Německu. Poprosila šéfa té chaty, aby se toho řidiče vyptal na Petera. Dozvěděla se, že Peter je přece s ní, že tam u nich všecko ukončil a prodal, nechal si jen auto a odjel. Nic víc o něm nevěděl.

A nikdo ze zůčastněných dodnes neví, co se vlastně tehdy stalo. Já věřím, že někdo využil toho, že měl odejít vlastně do ciziny a že Peter už dávno nežije.

Seznámila jsem Jaroslava - správně Jarka, jak se mu říkalo - s rodinou mé dcery, žijící v Podkrkonoší a s rodinou mého syna, žijící na Moravě. Došlo k tomu na začátku dalšího roku, protože jsme se po několika měsících, kdy jsme se vídali jen, když Jarek měl v práci volné 3 dny, což bylo zhruba jednou za tři týdny rozhodli, že se Jarek koncem roku přestěhuje ke mně do Prahy. Vánoce jsme už trávili v rodině mé dcery. Jarek si hned našel stejnou práci, jako dělal na Moravě - pracoval jako uklízeč v obchodním domě na Smíchově.

Naše společné soužití bylo hezké. Když měl Jarek volno, chodili jsme na procházky Prahou, také jsme vyjížděli na celodenní výlety, někdy jeho autem, nebo vlakem. Myslím, že jsme byli šťastní oba.

Při jednom svém třídenním volnu se Jarek rozjel za synem do Brna. Když se vrátil, řekl mi, že se vrátí zpět na Moravu. Jeho syna k policii nevzali, přesto, že to celý ten zkušební půlrok vypadalo, že z něj policista bude, jako jeden z mála měl výbornou fyzickou kondici a hodně sportoval a byl to chytrý a inteligentní mladý muž. Jen se stalo to, že se postavil proti šikaně, která, jak vyprávěl, byla u policie na pořádně vysoké úrovni. Takže se s ním po půl roce rozloučili. Jarek tvrdil, že musí zpátky, aby byl synovi, který svůj neúspěch těžce nesl, nablízku. Nabízel mi, že bude zase za mnou jezdit do Prahy při svých volnech v práci, ale já jsem tuhle variantu zamítla. Nespala jsem celou noc a ráno jsem Jarkovi řekla, že když se vrací zpět na Moravu, náš vztah končí. Jarek druhý den ukončil svůj pracovní poměr a odjel do Podkrkonoší a mé dceři vše pověděl. Ta mi večer volala, mluvily jsme spolu skoro hodinu, snažila se mne přesvědčit, abych se s Jarkem nerozcházela, ale já jsem trvala na svém. Mám kamarádku Andulku, která má domek v krásné krajině nedaleko Slaného a tráví tam čas od dubna do konce října, mnohokrát jsem tam za ní byla. Zavolala jsem jí a řekla, co se děje a ona mi hned nabídla, ať přijedu k ní. Sbalila jsem si věci a druhý den jsem Jarkovi, který si byl pro výstupní doklady u bývalého zaměstnavatele, nechala na stole vzkaz, ať mi hodí klíče od bytu do schránky, až bude odjíždět a odjela jsem.

Zůstala jsem u Andulky delší dobu. Byla jsem nešťastná a stále jsem plakala, trvalo pět dní, než se Andulce podařilo mne donutit, abych začala něco jíst. Jarek den po mém odjezdu odjel také. Je pravda, že jsme si o Štědrém dnu volali a přáli si hezké svátky. Po asi čtyřech letech skončilo i to.

Po tom pro mne hodně nehezkém ukončení vztahu s Jiřím, jsem několik měsíců neměla chuť někoho nového poznávat. Občas mi některý muž napsal, nebo zatelefonoval, ale já jsem každému odpověděla, že už nemám zájem, že už někoho mám.

Na jaře jsem už neodmítala, s několika muži jsem se opět sešla, ale žádný vztah z toho nevznikl. V létě mi napsal Jaroslav, žijící poblíž Brna. Nabízel, že přijede do Prahy a já jsem svolila. Sešli jsme se na Hlavním nádraží a zajeli jsme na Černý Most, kde jsme si sedli do samoobslužné restaurace, patřící k prodejnímu centru Glóbus. Byl tehdy deštivý den a my jsme nemuseli spěchat s odchodem. Jaroslav byl o šest let starší, než já, vypadal mladě, byl třikrát rozvedený. Vyprávěl mi o svém životě, měl dceru z prvního manželství a dvacettřiletého syna z třetího manželství. Každé své ženě postavil, nebo koupil dům. Paradox byl, že v tom posledním domě, který obývala jeho třetí bývalka, on sám žil v suterénu, který měl sloužit jako prádelna a sušárna. Celý život byl velký a dobrý pracant, uměl vydělat peníze, jen on sám z nich vlastně nikdy nic neměl. Jako padesátník začal žít a pracovat v Kazachstanu a strávil tam celkem osm let. Domů jezdil jen 2x ročně a jeho třetí žena si našla milence. Po návratu se pokusil jejich vztah vzkřísit a za peníze, vydělané v Rusku, postavil ten třetí dům a své ženě ho věnoval. A ona pak požádala o rozvod. Jejich mladý syn Jaromír žil v garsonce v Brně a snažil se tam získat práci u policie, kde právě nastoupil do šesti-měsíčního přijímacího období. Jaroslav se navečer vrátil do Brna a domluvili jsme se, že opět přijede, až bude mít volné dny. Pracoval totiž jako uklízeč v některém z obchodních domů v Brně, aby vydělal další peníze k důchodu, protože měl vizi, že pro svého syna postaví také dům a měl již zakoupený pozemek a nějaký stavební materiál.

Jaroslav si nakonec vzal k volnu, které měl v práci, ještě tři dny dovolené a přijel za mnou do Prahy na týden. Měl staré, ale dobře udržované auto, které postavil na parkovišti poblíž domu, kde bydlím. Původně měl v plánu, že v autě přespí, ale podařilo se mi ho přemluvit, aby se vyspal v mém bytě, protože jsme si s mužem koupili kromě dvou gaučů, které se dají rozložit, i dvě rozložitelná křesla a zažila jsem dobu, kdy v našem bytě spalo osm lidí. Celý týden bylo krásné letní počasí a my jsme trávili dny chozením po mé milované Praze, kterou Jaroslav znal málo. Bylo nám spolu moc dobře. Čtvrtý den Jaroslavova pobytu se z nás stali milenci.

Střídání pobytu týden v Praze a týden v Ústí bylo velmi příjemné. Jiří vzhledem ke svým pohybovým problémům mnohé věci nezvládal, na druhou stranu co mohl dělat, dělal rád a s chutí. Velmi dobře mu šlo vaření a hlavně ve svém bytě si dokázal všecko uklidit sám, protože to byl byt, specielně přizpůsobený vozíčkářům. V mém nevelkém bytě už to bylo trochu horší. Ale nikdo z nás to neprožíval. Postupně se s ním poznávali i mí přátelé. Jiří měl v Českém Těšíně vdanou dceru, jednoho dne jsme tam autem zajeli. Na tamním hřbitově byla pochovaná nedávno zemřelá Jiřího dcera, i tam jsem s Jiřím byla. Dosud si pamatuju, že hřbitov strmě stoupal od vstupní brány, hrob, ke kterému jsme šli, byl až v horní části a já jsem jen trnula, aby můj přítel došel, protože ta chůze do kopce pro něj byla velice těžká a namáhavá. Po návratu ze hřbitova, kam jsme šli i s jeho dcerou, jsme se v bytě setkali i s matkou jeh o dcery - první ženou Jiřího. Bylo to pro mne trochu úsměvné, protože byla příliš znát zvědavost té paní, ale jinak vše probíhalo v klidu. Cestou zpět jsme se stavovali v Kopidlně, kde na tamějším hřbitově byla pochovaná druhá Jiřího žena.

Náš vztah pokračoval až do dne 16. listopadu. Toho dne ráno byl Jiří velmi špatně naložen, což jsem u něj neznala. Po snídani jsem mu udělala pedikůru nohou. Pak jsem se zeptala, co budeme ten den dělat a Jiří se náhle nekontrolovaně rozčílil. S úžasem jsem zírala na to, jak se zlobou třásl a začal si sbírat své věci, nařídil mi, abych přinesla jeho tašky. Přiznám se, že jsem byla jako v transu, ptala jsem se, co se stalo, co chce dělat - na to začal křičet, že jede domů, že okamžitě odjíždí. Tak jsem mu nanosila jeho kabely, pomohla mu do nich dát jeho věci, odnosila je z bytu k jeho autu a pak, když tam přišel i on a auto odemkl, zavazadla jsem dala do kufru a se slovy "sbohem" jsem odešla domů. Na tento den občas vzpomínám, nemohla jsem pochopit tu strašnou a náhlou změnu v Jiřího chování. Věděla jsem, že stále trpí velkými bolestmi v té mrtvé noze, ale za těch deset týdnů, co trval náš vztah, byl stále stejně hodný vůči mně. Myslela jse hodně na to, jak Jiří dostaně ta svá zavazadla z auta do svého bytu, protože vzhledem k tomu, že se nemohl pohybovat, kdyby odložil jednu hůl, nemohl nic takového přemístit. A požádat někoho z ostatních bydlících v tom domě nešlo -  bydleli tam samí vozíčkáři.

Po několika dnech jsem od Jiřího dostala krátký dopis, jehož účel jsem nechápala a který vlastně nic nevysvětloval, ani neomlouval. Poslala jsem mu krátkou odpověď se slovy "Nikdy mi už nepiš, nikdy mne už nekontaktuj."

Po čase jsem se o tomto vztahu a jeho pro mne tak nepochopitelném konci bavila s jednou známou, která byla zdravotní sestra. Ta mi řekla, že pro ni není tak nepochopitelné chování mého přítele, protože lidé, kteří jsou takto postižení a navíc žijí ve velkých bolestech,mívají záchvaty nekontrolovatelného vzteku, plynoucí z vědomí, že nikdy nebude líp, ale jen hůře.

Jiří byl o rok starší, než já. Po těžkém úrazu před šesti lety, který sám nezavinil, měl levou nohu mrtvou. Zvláštní ale bylo, že ačkoliv v té noze neměl žádný život (původně se prý v nemocnici řešilo, že nohu uříznou), měl v ní veliké bolesti. Býval to vojenský policista, byl dvakrát ženatý, první žena si našla milence a z tohoto manželství měl dvě dcery. Po mnoha letech se oženil podruhé a s druhou ženou si velmi rozuměl. Několik let po jeho úrazu si všiml, že se chování jeho ženy nějak mění, občas odcházela třeba na hodinu, aniž by řekla, kam jde a často bývala smutná. Pak se dozvěděl, že má rakovinu a během dvou měsíců zemřela. V době, kdy jsem ho poznala, byl vdovec dva roky. Poslední smutná věc, která ho potkala, byla smrt jeho mladší, svobodné dcery, která zemřela náhle bez předchozí nemoci před čtvrt rokem. Jiří měl byt, stavený specielně pro vozíčkáře v domě, kde takových bytů bylo šest ve dvou patrech. Byt byl v Ústí nad Ohří.

Ve svém dopise mi nabídlsetkání v Praze s okamžitým odjezdem v jeho autě do Konstantinových Lázní s týdenním pobytem v pensionu a  také s výlety po okolí. Bylo září. Jiří velmi rád jezdil autem a byl výborný řidič. Když jsem nasedla do auta, měla jsem na palubní desce před mým sedadlem rudou růži. Cestou do lázní jsme několikrát zastavili na různých hezkých a zajímavých místech, která Jiří už sám znal. Konverzace byla skvělá, uměl mluvit, měl stále o čem vyprávět. Odpoledne jsme dorazili do lázní a ubytovali jsme se v penzionu, který, jak jsem zjistila, Jiří dobře znal a majitele považoval téměř za své přátele. Jel sem od svého úrazu již po několikáté.

Celý týden bylo krásné počasí a my jsme hned po snídanStrávili jsme celý den v Karlových Varech, další den v Mariánských lázních, kde jsme zůstali až do večerního představení - koncertu se spuštěním vodotrysku v parku - zmenšené miniatuře vodotrysku v Praze ve Stromovce. Jednou jsme zajeli také do Františkových lázní, kde jsme šli na oběd do menšího hotýlku. Šéf hotýlku si k nám přišel přisednout, když jsme čekali na oběd a já jsem náhle zjistila, že jde o dva dobré přátele. A jiří najednou začal mluvit o smrti své dcery a rozplakal se.

Někdy jsme zajeli autem jen někam doprostřed přírody, pustili jsme si v autě jedno z cédéček, kterých tam měl Jiří docela velké množství s hudbou, kterou měl rád, poslouchali jsme a dívali se kolem sebe na krásnou krajinu. Takhle jsme strávili celý týden a dohdli jsme se, že budeme nadále spolu a to vzhledem k tomu, že Jiří měl silnou cukrovku a píchal si 3x denně inzulin a musel každých 14 dní na kontrolu krve, budeme trávit střídavě týden u mne v Praze a pak u něj v Ústí.

Když prošly dva roky po Petrově smrti - také se dá říci, že to bylo dvacet let od data, co jsem si dala inzerát na seznámení - rozhodla jsem se po nátlaku přátel, že se ještě pokusím někoho si najít. Inzeráty se sice ještě také podávaly, ale v té době bylo nejžhavější novinkou seznamování přes seznamovací agenturu. V Praze jich bylo několik, já jsem se obrátila na jednu, která sídlí v Praze 10. Šla jsem tam osobně, v čekárně bylo několik lidí - ženy převládaly - každý klient byl po vyzvání uvnitř zhruba dvacet minut. Klientům, kteří neměli sebou svou fotografii, pořizovali fotku zde, každý prošel jakýmsi výslechem, kde musel o sobě hovořit a odpovídat na kladené otázky. Byl nabídnut výběr funkce nabídek partnerů, což bylo také odstupňováno finančně.Vybrala jsem si tu, kde po několika dnech klientka obdržela poštou seznam stovky potenciálních a možných partnerů a potom ještě celý rok jednou měsíčně přišel seznam čtrnácti nových vhodných žadatelů o seznámení. Na seznamech měl každý partner fotografii a kromě telefonního čísla či mailové adresy také záznam o jeho povaze, koníčcích a zálibách, samozřejmě i o tom, je-li svobodný, či nikoliv (i ženatí hledají nové partnerky!). Tato služba mne stála dvaapůl tisíce korun. Potvrzení se nedávalo.

Nabídky chodily tak, jak bylo slíbeno a současně mne nabízela agentura potencionálním žadatelům o seznámení. Přiznám se, že jsem byla raději, když se někdo ozval mně a chtěl se se mnou sejít, sama jsem brzo totiž zjistila, že téměř každý muž, který mi byl nabízen v těch seznamech, již partnerku má - a často ji měl už hodně dlouho. Při prvním pohovoru jsme také byli požádáni, abychom agentuře dali vědět, když seznámení bude úspěšné, že již partnera nehledáme. Muži, kterým jsem telefonovala, nebo psala a byli ochotni hovořit, tvrdili, že agenturu informovali už dávno o tom, že další partnerku nehledají - z toho vyplývalo, že agentura je však i nadále dávala do nabídek žadatelkám o seznámení. A když jsem po roce hledání oznámila agentuře, že již partnera nehledám, stále mi ještě několik let občas některý muž napsal, nebo zatelefonoval, protože má fotografie stále byly v nabídce žen, hledajících partnera.

Sešla jsem se s několika muži v poměrně krátkém časovém sledu, většinou jsme se sešli někde ve městě a pokud jsme hned na místě některý z nás neměli okamžitě pocit, že nás ten druhý absolutně nepřitahuje (i to se občas stane), šli jsme se projít někam do parku, nebo jsme chodili starou Prahou, zašli jsme někam na kávu nebo na oběd. Dnes už nespočítám, kolik jsem takových schůzek absolvovala, ale bylo jich nejméně šest. Někdy se stalo, že jsme se sešli ještě jednou, dvakrát, ale nakonec jsme vztah nenavázali. Po několika měsících jsem dostala nabídku na seznámení od muže, který se pohyboval na berlích. Poslal mi dopis, jehož styl a obsah mne zaujal a já jsem souhlasila sejít se neobvyklým způsobem s Jiřím.

Když začaly Petrovy zdravotní potíže, prodělal vyšetření konečníkem, ale lékař mu nic nezjistil. Doporučil mu, aby po obědě chodil na delší procházky, aby změnil své zvyky. Petrovi se trochu ulevilo, ale po čase se potíže vrátily a koncem roku dostal v noci silný záchvat dávení a ráno jsme jeli do nemocnice. Tam během pár dní po všech potřebných vyšetřeních zjistili nádor na tlustém střevě – což měl prý už zjistit lékař, který ho vyšetřoval několik měsíců předtím. 21. ledna prodělal operaci a po dvou týdnech se vrátil domů.Byl dvakrát na chemoterapii, ale přestalo se s tím, protože ji nesnášel a bylo mu po ní velmi zle. Jinak  ale mu bylo mnohem lépe a byli jsme plni nadějí. Po několika měsících se potíže začaly vracet  a pak 17. července prodělal další operaci, při které dostal vývod. Sestry mne v nemocnici naučily, jak mu pomáhat s výměnou sáčků a s hygienou. Petra tento stav velmi psychicky ničil, ale nikdy se to nesnažil obracet proti mně, jak to u těžce nemocných mužů bývá. Občas musel na několik dnů do nemocnice, kde mu dávali nějaké kapačky na posílení, protože skoro nejedl, hubnul  a velmi ztrácel síly. Denně jsem za ním jezdila a každý třetí den jsem ho sprchovala a vyměňovala mu sáček s výkaly. Naposled nastoupil do nemocnice 4. prosince a byl den ode dne slabší. Po dvou týdnech už nebyl schopen chodit, do koupelny jsem ho vozila na vozíku.

Celý ten rok jsem sama sobě odmítala věřit, že Petr nepřežije. Ale při tomto posledním pobytu jsem už musela tu krutou pravdu vzít na vědomí a ošetřující lékařka mi potvrdila, že mu zbývá nanejvýš pár týdnů života. Blížil se Štědrý den a Petr chtěl svátky strávit doma. Domluvila jsem s lékařkou, že mi ho sanitka převeze v pátek  21.12. odpoledne do bytu, všechno jsem doma připravila. Problémů jsem se nebála, mám za sebou školení dobrovolné sestry a o ležícího pacienta jsem se naučila postarat. Když jsem přijela v pátek do nemocnice, Petr nebyl při vědomí. Lékařka mi potvrdila, že je v kómatu. Zůstala jsem u něj několik hodin a večer jsem zavolala dceři, která žije v Podkrkonoší, že Petr umírá. Dcera nedala jinak a přesto, že měla doma rodinu, byla zaměstnaná a svátky byly přede dveřmi, sedla do auta a v noci se objevila u mne v bytě. Celou sobotu jsme strávily v nemocnici u Petrovy postele, já jsem mu stále něco vyprávěla a hladila ho. Totéž v neděli , ale  pak  v 17.15 hodin zemřel.

V pondělí byl Štědrý den. Ráno jsme objednali pohřeb na 28.12.  a dcera mne odvezla k nim. Po pohřbu si mne ke své rodině odvezl syn, který žije v Kroměříži, protože mne nechtěli nechat doma samotnou. Za pár dní jsem zjistila, že mi zbělely vlasy. Po měsíci jsem se vrátila do Prahy a začal kolotoč, musela jsem brát antidepresiva a začaly problémy se srdcem. Trvalo 2 roky, než jsem se jakž takž vzpamatovala a přestala stále plakat. Dcera mne objednala na vyšetření k psycholožce, ale její verdikt zněl, že potřebuju s někým žít, že bych neměla být sama.

Celý ten čas od listopadového nedělního dne, kdy jsem se poprvé sešla s Petrem, jsme spolu udržovali ne příliš častý, ale trvalý kontakt. Byla to hlavně jeho zásluha, byl to vždy on, kdo mi zatelefonoval do práce, nebo poslal krátký pozdrav, takže jsem se na oplátku ozývala i já jemu. A tak když se mne několik týdnů po rozchodu s Jiřím zeptal, jestli bychom se nemohli sejít, souhlasila jsem. Strávili jsme spolu jeden celý den chozením po městě s občasnými zastávkami na kávu, nebo na oběd, vyplněný neustálým povídáním, kterého najednou bylo mnoho. Tolik věcí jsme chtěli jeden o druhém vědět a navzájem si říct!

Pak už jsme si denně volali pozdrav do práce. Petr pracoval celý život u Českých drah, měl vystudovanou střední dopravní školu a stejně, jako já, nesměl studovat vysokou školu, protože stejně, jako já, pocházel z "maloburžoazní rodiny", což byl v komunistickém režimu cejch. Vlaky se staly Petrovou životní láskou. Většinu života pracoval jako výpravčí, v té době, kdy jsme se poznali, už musel ze zdravotních důvodů přejít na práci, kde nemusel pracovat na směny, a tak pracoval jako šéf školícího střediska, které sídlilo na Masarykově nádraží.

Měsíc po naší první schůzce mne Petr požádal o ruku. Věděla jsem už, že je to muž, kterého jsem celý předešlý život hledala. Souhlasila jsem. 5.12.1984 byla svatba.

Přiznávám, že jsem nebyla zamilovaná. Že mi vadilo, že je jen o málo větší, než já. Že se mu vzadu ve vlasech začíná dělat pleš. Že si vedle něj připadám robustní, protože nejsem drobná, jako on. Přesto jsem neměla pochyb o tom, že děláme oba dobře. Oba jsme za sebou měli velmi špatná manželství. Petr si před pětadvaceti lety vzal krásnou ženu s dvouletou holčičkou. Žena pracovala na ministerstvu zemědělství a když bylo děvčeti asi osm let, začala chodit z práce čím dál později, až se vracívala spíše k ránu. Měla partu, se kterou chodila po restauracích a domů se vracela opilá. Petr její dceru vlastně vychoval, učil ji vařit a hospodařit. Když se dívka v osmnácti vdala a odešla z domu, okamžitě požádal o rozvod. Naštěstí dostal byt v novostavbě na panelákovém sídlišti – kde byl jeden dům vyčleněn jen pro zaměstnance drah a právě se kolaudoval. Bydlím tam dodnes. Já jsem za sebou měla osmileté manželství s lakomým a nemilosrdným mužem, ze kterého mám dvě skvělé děti, ale ani jednu hezkou vzpomínku. Jsem si jistá, že naše oboustranné špatné zkušenosti z prvních manželství nám pomohly k tomu, abychom si současný náš společný život a vztah opečovávali a vážili si ho.

Petr neměl žádnou vadu – kromě té trochy nutné mužské ješitnosti. Mé děti ho měly rády, mé vnučky ho milovaly. A já? Láska přišla, ani jsem si to neuvědomovala, byla jsem šťastný a spokojený člověk. Když jsme ráno vstávali a venku bylo hezky, těšili jsme se z toho, když pršelo, těšili jsme se, protože déšť je potřeba. Nikdy to nebylo jinak. Nikdy jsme se nepohádali. Když mé vnučky poněkud dospěly, říkaly, že mne Petr tak miluje, že udělá všecko, co mi na očích vidí. My jsme se ale na všem spolu dohodli a domluvili bez prudkých slov a příkazů. Petr měl příbuzné v Kalifornii, kteří k nám po pádu totality několikrát přijeli a v roce 1999 nám poslala jedna z jeho sestřenic dolary na cestu do Kalifornie, kde jsme strávili 3 týdny. Milovali jsme vodu a moře a pokud to šlo, každý rok jsme vyjeli ( busem za totality) do tehdejší Jugoslávie a později letecky do jiných zemí k moři. Jinak jsme se chodili koupat na nudapláž v Praze, protože Petr byl nudista a naučil tuhle formu koupání a slunění i mne.

V roce 2000 začal mít Petr potíže, přestávalo mu chutnat jíst a necítil se dobře.

Jiří byl už dlouho rozvedený, pocházel z Plzně, kde žila jeho bývalá manželka a dva synové s rodinami. Také poblíž Plzně žil jeho ženatý bratr. Jak jsem zjistila z fotografií, býval můj nynější přítel krásný chlap, i v šedesáti  to byl hezký muž. O svých předchozích známostech nemluvil, ale vyprávěl mi, že měl jednu velkou lásku již jako rozvedený. Měl několikaletý vztah se ženou, která byla také o 20 let mladší, než on. Jednoho dne mu však řekla, že se zamilovala do jiného muže a opustila ho. Ukázal mi jednu její fotografii. Napadlo mne, že jsme stejné typy, byla to světlovláska, i postavu měla podobnou, jako já. Ale ona byla krásná.

Na začátku léta zemřel Jiřímu bratr a jeho žena se zhroutila. Jiří za ní občas jezdil, měli s bratrem a jeho ženou vřelý vztah a snažil se vdově pomoci v jejím trápení.

Pracovala jsem u ČSAD jako mzdová účetní, měla jsem možnost pronajmout si pokoj ve velké chatě v Malé Úpě v Krkonoších, která mému zaměstnavateli patřila. Strávili jsme tam s Jiřím pár krásných víkendů. O prázdninách zase jsem mohla zajistit pobyt ve stanovém městečku u rybníku Osika v Jižních Čechách - dokud byly menší mé děti, jezdívali jsme tam společně každé léto. Domluvili jsme se s Jiřím, že si tam zaplatíme týdenní pobyt na druhý červencový týden a já jsem se nehorázně těšila. Plánovali jsme, kam se zajedeme spolu podívat.

Těsně před odjezdem v druhém červencovém týdnu se zdravotní stav Jiřího švagrové zhoršil a já jsem nakonec k Osice odjížděla sama. Jiří jel ke své švagrové s tím, že přijede za mnou co nejdříve.

Celý ten týden bylo špatné počasí, téměř stále pršelo. Skoro stále jsem čas trávila ve stanu, jen jednou jsem si zajela do Jindřichova Hradce. Jezdilo se tam vláčkem, který jezdil po úzkých kolejích a byla to velká rarita pro všechny, protože projížděl s důkladným houkáním těsně kolem našeho tábora. Hlavně děti ho vždy vyhlížely. Já jsem zase stále vyhlížela Jiřího, který nepřijížděl. Připomínám, že tehdy nebyly mobily a jeho telefon v bytě, kam jsem z recepce stanového tábora denně zkoušela volat, nikdo nebral.

Když jsem se po týdnu vrátila domů, dcera se mne zhrozila. Byla jsem celá oteklá v obličeji a tak jsem další týden dovolené, kterou jsem měla dopředu zajištěnou, trávila převážně v posteli. Po několika dnech přišel od Jiřího dopis. Psal, jak s ním švagrová rozebírala budoucnost našeho vztahu a jak mu připomínala, že mu už jeden vztah s o tolik mladší ženou ztroskotal. Měl by počítat s tím, že se situace může opakovat a má-li cenu znovu zažít trápení, které už jednou prožil. Poslouchal ji a přemýšlel – až došel k názoru, že má pravdu a vztah se rozhodl ještě včas ukončit.