Co bylo dál...

Střídání pobytu týden v Praze a týden v Ústí bylo velmi příjemné. Jiří vzhledem ke svým pohybovým problémům mnohé věci nezvládal, na druhou stranu co mohl dělat, dělal rád a s chutí. Velmi dobře mu šlo vaření a hlavně ve svém bytě si dokázal všecko uklidit sám, protože to byl byt, specielně přizpůsobený vozíčkářům. V mém nevelkém bytě už to bylo trochu horší. Ale nikdo z nás to neprožíval. Postupně se s ním poznávali i mí přátelé. Jiří měl v Českém Těšíně vdanou dceru, jednoho dne jsme tam autem zajeli. Na tamním hřbitově byla pochovaná nedávno zemřelá Jiřího dcera, i tam jsem s Jiřím byla. Dosud si pamatuju, že hřbitov strmě stoupal od vstupní brány, hrob, ke kterému jsme šli, byl až v horní části a já jsem jen trnula, aby můj přítel došel, protože ta chůze do kopce pro něj byla velice těžká a namáhavá. Po návratu ze hřbitova, kam jsme šli i s jeho dcerou, jsme se v bytě setkali i s matkou jeh o dcery - první ženou Jiřího. Bylo to pro mne trochu úsměvné, protože byla příliš znát zvědavost té paní, ale jinak vše probíhalo v klidu. Cestou zpět jsme se stavovali v Kopidlně, kde na tamějším hřbitově byla pochovaná druhá Jiřího žena.

Náš vztah pokračoval až do dne 16. listopadu. Toho dne ráno byl Jiří velmi špatně naložen, což jsem u něj neznala. Po snídani jsem mu udělala pedikůru nohou. Pak jsem se zeptala, co budeme ten den dělat a Jiří se náhle nekontrolovaně rozčílil. S úžasem jsem zírala na to, jak se zlobou třásl a začal si sbírat své věci, nařídil mi, abych přinesla jeho tašky. Přiznám se, že jsem byla jako v transu, ptala jsem se, co se stalo, co chce dělat - na to začal křičet, že jede domů, že okamžitě odjíždí. Tak jsem mu nanosila jeho kabely, pomohla mu do nich dát jeho věci, odnosila je z bytu k jeho autu a pak, když tam přišel i on a auto odemkl, zavazadla jsem dala do kufru a se slovy "sbohem" jsem odešla domů. Na tento den občas vzpomínám, nemohla jsem pochopit tu strašnou a náhlou změnu v Jiřího chování. Věděla jsem, že stále trpí velkými bolestmi v té mrtvé noze, ale za těch deset týdnů, co trval náš vztah, byl stále stejně hodný vůči mně. Myslela jse hodně na to, jak Jiří dostaně ta svá zavazadla z auta do svého bytu, protože vzhledem k tomu, že se nemohl pohybovat, kdyby odložil jednu hůl, nemohl nic takového přemístit. A požádat někoho z ostatních bydlících v tom domě nešlo -  bydleli tam samí vozíčkáři.

Po několika dnech jsem od Jiřího dostala krátký dopis, jehož účel jsem nechápala a který vlastně nic nevysvětloval, ani neomlouval. Poslala jsem mu krátkou odpověď se slovy "Nikdy mi už nepiš, nikdy mne už nekontaktuj."

Po čase jsem se o tomto vztahu a jeho pro mne tak nepochopitelném konci bavila s jednou známou, která byla zdravotní sestra. Ta mi řekla, že pro ni není tak nepochopitelné chování mého přítele, protože lidé, kteří jsou takto postižení a navíc žijí ve velkých bolestech,mívají záchvaty nekontrolovatelného vzteku, plynoucí z vědomí, že nikdy nebude líp, ale jen hůře.