Na internetové seznamce bylo několik mužů, se kterými jsem se seznámila i osobně. V době, kdy jsem ještě po druhé operaci chodila s francouzskými holemi, to jako první byl Emil. Protože jsem se ještě necítila na vycházky do ulic, pozvala jsem Emila na oběd ke mně domů. Jídlo mu chutnalo, povídali jsme si několik hodin. Když odešel, bylo mi jasné, že žádný vztah nevznikne, jednak proto, že Emil trávil dobu od jara do podzimu na chatě se svou kočkou a psem a měl na partnerku požadavek, aby se s ním zůčastnila vycházek se psem, které byly celkem tři a trvaly vždy nejméně hodinu. Psy a kočky mám moc ráda, ale podmínky ne. Druhý důvod byl ten, že Emil vyslovil pochybnost, jestli budu ještě vůbec schopná někdy chodit jinak, než s holemi. Víckrát jsme se nesešli, ale Emil se po delší době pokusil několikrát mne na mé mailové poště oslovit, ale nereagovala jsem. Po nějaké době jsem pozvala na oběd Mirka. Byla to docela zábava, udělala jsem polévku z hovězího masa s játrovými knedlíčky a on mne požádal, jestli bych mu k tomu dala nějaký rohlík. Měla jsem housku, celou ji k polévce formou ukrutného drobení kolem sebe snědl. Pak se mne zeptal, z čeho byla ta polévka a když se dozvěděl, že z hovězího, sdělil mi, že tohle nejí kvůli nemoci šílených krav. Hlavní jídlo byla pečená roláda z krůtího masa s bramborem. Pečlivě to všecko na talíři rozkrájel a rozvrtal a skoro nic nesnědl. Nedivila jsem se - on sám nevařil a zřejmě byl zvyklý na polévku z pytlíku s rohlíkama, takže po té mé polévce už byl najedený. Seděli jsme pak asi dvě hodiny chabého hovoru a pak odešel - ještě jsme si občas poslali mail, ale i to skončilo.

Na seznamovacím portálu jsem objevila dopis, který mi napsala mladá žena. Psala o tom, že má dědečka, kterému je 88 let, je psychicky i fyzicky v pořádku, ale v zimě mu zemřela žena a on velmi trpí samotou. Psala, že je to velmi inteligentní člověk, že ho má velmi ráda a hledá pro něj kamarádku, které by nebylo zatěžko dělat mu aspoň občas společnost a ptala se, jestli bych se s ním nechtěla seznámit. Dala tam telefonní číslo a já jsem jí zavolala. Domluvily jsme se, že ho pojedu navštívit do jeho bytu, domluvila nám dobu setkání a já jsem jednoho krásného dubnového dne jela. Pán bydlel na Vinohradech v krásném velikém bytě, byl to Jaroslav Cihlář, bývalý olympionik, cyklista.  Vysoký bělovlasý pán s chováním, které se mi moc líbilo. Posadili jsme se do křesel v obývacím pokoji a po několika větách jsme zabrousili na téma Paříž a Francie. Jaroslav byl frankofil a já měla nádherné vzpomínky na pět dní, které jsem s Petrem strávila v Paříži v dobách svého šťastného manželství. A pak už jsem většinou jen poslouchala a bavila se vyprávěním, které trvalo, jak jsme náhle zjistili, přes tři hodiny. Když jsem se chystala k odchodu, oba jsme si řekli, že to bylo moc hezké setkání a rádi se opět sejdeme. Nakonec mi Jaroslav řekl, že má v Brdech chatu, kde tráví celé léto a zeptal se mne, jestli bych tam byla ochotná být s ním, že tam příští víkend odjíždí. Souhlasila jsem.

Jaroslav měl dceru, která žila s manželem ve stejném domě v bytě pod bytem Jaroslavovým a syna, který byl soudce a bydlel s rodinou v jiné části Prahy. Vnučka, která nás seznámila, žila také jinde s dvouletou dcerkou a s přítelem. Ta se svou matkou odjely s Jaroslavem na chatu, aby ji daly do pořádku po zimním období a připravili tam prostředi i pro mne. 2. května jsem jela taxíkem na domluvené místo, kde na mne čekal se svým autem Jaroslav a odvezl mne do brdských lesů.

Ten rok, kdy jsem se od Josefa odstěhovala zpět do Prahy, byl rokem dvou operací - endoprotéza do pravého kyčelního kloubu v únoru a další do levého kolena v listopadu. V době, kdy toot píšu, mám za sebou 1,5 měsíce od endoprotézy do pravého kolena a v budoucnu, pokud ještě budu žít, mne čeká totéž do levé kyčle, která mne už třetí rok bolí.

V této době už seznamování přes seznamovací kanceláře není tak aktuální, nyní se nejvíce lidé seznamují na internetu, kde existují desítky seznamovacích portálů. Každý nového zájemce s radostí přijímá, nechá ho vyplnit větší, či kratší dotazník a teprve potom se na něj vrhne se žádostí o zaplacení částky za své služby - částky jsou různě odstupňované  - na měsíc, na 1/4 roku a podobně. Některé portály mají rozumější a ne vysoko posazené ceny, některé jsou drahé. Zkusila jsem obojí a musím říct, že rozdíl mezi jejich službami byl minimální. Často to byla docela zábava, na jednom portálu jsem si psala s Američanem, také s Rakušanem i s Iráčanem. česky neuměli, má angličtina a němčina není nijak moc dobrá, ale rozuměli jsme si. K setkání nikdy nedošlo, o to jsem nestála. Navázala jsem několik přátelství, která stále trvají, aniž by z nich vznikl bližší vztah. Jedno takové trvá už 4 roky se Zdeňkem, žijícím v Hradci Královém. Začali jsme si psát v době, kdy se vrátil po nějaké operaci z nemocnice a požádal mne po několika mailech, jestli bychom se mohli bavit na skypu. Začaly hovory, které trvaly 1,5 hodiny téměř denně. Zdeněk začal vyprávět o tom, co prožil. Měl za sebou tři manželství, první skončilo pro nevěru manželky, jejich 2 syny dostal do výchovy Zdeněk. Po několika letech se oženil znovu a opět kvůli nevěře ženy po několika letech skončilo. Třetí manželství začalo být po několika prvních letech katastrofální, protože jeho žena na něj začala žárlit a to takovým způsobem, že mu zakazovala stýkat se s přáteli, s příbuznými a všude vytvářela nesnesitelné situace. Zdeněk měl v té době vysoké postavení v práci, navíc jako vášnivý zahrádkář s velikou a vlastnoručně udržovanou zahradou dělal často besedy a přednášky pro zahrádkáře. Lidé ho zastavovali na ulici a byla-li u toho jeho žena, vždy vyvolala konflikt. Nakonec požádal o rozvod, ale než k němu došlo, dostal infarkt. Po rozvodu odjel na Moravu, kde žil jeho mladší syn s rodinou. Syn byl podnikatel, žili v nedostavěném rodinném domě a neměl peníze, podnikání se mu nedařilo a prosil otce o pomoc. Zdeněk se tam nastěhoval do prázdné místnosti, do které si musel koupit nábytek, aby tam mohl žít, později prodal tu svou krásnou zahradu, pak také auto, peníze, které mu po rozvodu zůstaly a to, co získal prodejem auta a zahrady věnoval na zachránění synovy firmy, nakonec si kvůli tomu vzal ještě 3 půjčky. Po roce se mu podařilo synovu firmu vysekat z dluhů a hned na to mu syn a jeho ženy začali dávat najevo, že už může odjet. Jejich chování k němu nabíralo na drsnosti a Zdeněk odjel vlakem zpět do Hradce, nic si sebou nevzal, jen co se vešlo do kufru. Nyní bydli v podnájmu v garsonce, první tři roky doslova v bídě, protože při splácení tří půjček si ještě on, důchodce, musel koupit nějaké věci do nezařízených místností. Byl v tom Hradci zpátky rok, když jsme spolu začali skypovat. Zdeněk mluvil, já jsem poslouchala. Občas se omluvil a požádal mne, abych mu o sobě něco vyprávěla, ale většinou mluvil jen on. Nikdy žádný vtip, nikdy se nezasmál. Teprve po třech měsících se jednou po něčem, co jsem řekla já, uchichtl a já na to řekla "hurá, už jste se usmál". "Cože?" zeptal se a když jsem těch pár slov opakovala, řekl, že to je asi po hodně dlouhé době poprve. Dnes jsou naše hovory méně časté, Tak jednou za 10 dní a trvají půl, až třičtvrtě hodiny. Zdeněk je velmi inteligentní muž se spoustou vědomostí a mluvit s ním je skvělý zážitek. Nikdy jsme se nesešli a nikdy se nesejdeme, protože oba víme, že bychom se už nechtěli rozejít. A ani jeden z nás nemá podmínky na to, abychom založili společný život ať už v Praze, nebo v Hradci.

Josefovo manželství byla jedna velká hádka. Jeho žena byla věčně nespokojený člověk, navíc své dcery nevychovávala v žádné lásce k otci, spíš naopak. Navíc byla uklízecí maniak a tohle zdědily obě dcery po ní. Když starší s dcerkou přijela v pátek po obědě, její dcerka, se kterou jsme se rychle spřátelily a které bylo tehdy sedm let, hned přišla k nám a její matka strávila 2 hodiny usilovným gruntováním a luxováním toho víkendového bytu. My dvě naopak jsme s velkou chutí hrály různé dětské hry, které jsem přivezla  a učila ji je hrát. Než v neděli odpoledne odjeli, zopakovala si totéž. Brzo jsem pochopila, proč Josef doslova nenávidí luxy. Kromě toho ale ti dva spolu vůbec neuměli komunikovat, když spolu museli o něčem mluvit, rychle se z hovoru stala zuřivá hádka plná křiku.Když jsem tam žila už pár týdnů a zase byl takový křik venku, večer jsem se s Josefem dala o tom do řeči, řekl mi, o co šlo - v podstatě o nic, kvůli čemu by bylo třeba křičet. Začali jsme to spolu rozebírat, mluvila jsem o tom, že není nutno předpokládat, že ten druhý chce ubližovat, nebo že se chce hádat, naopak, je potřeba být v klidu a klidně bez zvyšování hlasu mluvit a prosila jsem ho, aby to zkusil. Slíbil mi to. Druhý den na mne zaťukala jeho dcera a chtěla, abych vyšla ven, že se mnou potřebuje mluvit. Zjistila jsem, že ten náš večerní hovor slyšela, což nebylo nic těžkého, naše kuchyně byly propojené koupelnou. Došlo mi, že i ona je ochotná se snažit nekřičet a neočekávat něco špatného, když začne mluvit se svým tátou. Snažili se oba - od té doby křiky přestaly a byl klid. Mladší dcera Zuzana žila také v Praze v podnájmu a když asi 2x během jednoho roku přijela do Zámostí, snažila se dostat se do svého pokojíčku, aniž bychom ji zahlédli a nechtěla se s nikým bavit. Sice jsme se viděly, ale z její strany velký chlad. Po roce se náhle objevila a zcela nezvyklým způsobem normálně s námi začala hovořit a řekla nám, že pozítří odjíždí do Anglie, kde má sehnanou práci a kde hodlá žít. Uměla dobře anglicky a měla vystudovanou vysokou ekonomickou školu. Její rozhodnutí jsme komentovali oba hodně kladně a přáli jsme jí hodně štěstí. Její začátky byly velmi těžké pracovala v nějakém pubu jako servírka, bylo to ve  Skotsku a tamější řeč klasickéangličtině moc podobná není. Současně chodila na různé kurzy, ze kterých skládala zkoušky a po dvou letech se jí díky tomu podařilo získat práci v kanceláři a pak už stoupala jen výš a nyní tam žije a pracuje už 10 let. Občas se přijela podívat domů a také jsem jí půjčovala svůj byt v Praze na přespávání.

Když Josef opravil střechu nad obytnými prostory, podařilo se mi jej umluvit k tomu, že shodí staré omítky na budovách, které sloužily jako sýpky a sklady a stála na straně proti obytné části. Pustil se do toho, potom nad tím vším udělal také novou střechu. Celou zadní stranu dvora tvořila obrovská vysoká stodola. Tam potom udělal Josef zcela novou střechu, musel měnit i trámy, měl tam vlastnoručně vyrobené lešení a výtahem si dopravoval materiál nahoru. Když byla střecha hotová, pustil se do práce na zdi obytné části. To vše trvalo pět let, s výjimkou několika zimních měsíců pracoval denně. Nepodařilo se mi jediné - přemluvit ho, aby zmodernizoval a opravil bydlení na výminku. Začaly mi velké bolesti v kloubech, na podlaze leželo zvětralé lino, záchod a umyvadlo byly 30 let staré, nádobí se mylo ve škopku a já pořád tahala kýble se špinavou vodou. Na mé prosby o renovaci vždy měl stejnou odpověď - já to nepotřebuju. Během pěti let jsem musela ze svých peněz nakoupit povlečení, ručníky, (vše, co patřilo původně manželům, zabrala po smrti matky starší dcera a ani táta to nesměl používat) nádobí, pohodlné křeslo, koberečky k postelím, elektrický sporák, dvě křesílka a stolek ven na dvůr a navíc i hodně oblečení pro Josefa, který potřebu nového a slušného oblečení jaksi nesdílel. Musela jsem jít na operaci s kyčlí, dostala jsem nový kloub a dva měsíce po operaci jsem se rozhodla, že ze Zámostí odejdu a vrátím se do svého milovaného pražského bytu. Josef si do měsíce našel novou známost, se kterou ale nežije, jen se navštěvují. Zůstali jsme přáteli, občas za mnou přijede do Prahy na pár hodin, jezdí k mé dceři a její rodina ho má stále ráda a i tam se občas sejdeme. Myslím, že jsme větší přátelé, než když jsme spolu žili.

Víkend v bytě, kde se vysoušely promočené koberce a přetahoval nábytek, aby vysoušení pokračovalo všude, kde bylo třeba, byl sice dost pracovní, ale skvělý! Stali se z nás milenci a oběma se nám to velmi líbilo. Promočené věci do nedělního odpoledne, kdy musel Josef odjet, dokonale uschly a my byli spolu moc rádi. Začal vztah, ve který žádný z nás už nevěřil. V březnu jsem se poprve jela k němu podívat. Stáří statku bylo vidět, oprýskané zdi obklopovaly ze dvou dlouhých stran veliký dvůr, který by mohl být krásný, kdyby nebyl současně používán na několika místech jako odkladiště různého materiálu, převážně stavebního. Stály tam tři ohromné ořešáky, které tomu dvoru dávaly v horkém létě krásný stín. Když mne Josef prováděl, mluvil o tom, že ten statek je nekončící nutnost neustále něco opravovat a renovovat. Když měl malé děti a žila už jen jeho matka, všichni bydleli jinde v pronajatém domku a Josef pět let každou volnou chvíli, kdy nebyl v Jičíně v práci, přestavoval bývalé chlévy na obytné prostory a přistavoval na ně ještě jedno patro. Vznikl v přízemí výminek se dvěmi místnostmi pro matku, pak ještě koupelna s velikou kuchyni a jídelnou pro jeho ženu a děti a v patře 3 ložnice. Z bývalé konírny udělal dílnu a kotelnu, kotlem odtamtud vytápěl všechny obývací prostory. V době, o které mluvím, jeho skoro devadesátiletá matka žila v domově důchodců a tu část, která patřila Josefově rodině, si pro sebe po smrti matky zabrala starší dcera, která žila se svou šestiletou dcerkou v Praze a jezdila do Zámostí pravidelně každých 14 dní na víkendy s dcerkou. Josef obýval výminek.

Dohodli jsme se, že spolu zkusíme žít. Koncem dubna jsem si převezla pár věcí k němu a náš společný život začal. Především velkým úklidem, Josef nebyl moc pořádný a tak jsem strávila týden drhnutím a mytím všeho, včetně nádobí. Současně jsem se snažila vyklízet z toho dvora věci, které bylo možné dát někam jinam, Josef se tomu bránil, ale já jsem ho stále přesvědčovala, jak nádherný bude ten dvůr, když tam bude uklizeno, což byla pravda. On byl velice pracovitý člověk, pracoval na nové střeše nad obytnou částí, kde pokládal nové tašky. V létě denně vstával v pět hodin, nasnídal se a po šesté už pracoval. Po obědě si denně na hodinu lehl na gauč, pospal si a pak pracoval do šesti do večera. Neuměl vařit, když žil sám, jedl převážně jen uvařené brambory, nebo polévky z pytlíku. S chutí jsem pro něj vařila a pekla, vlastně to zažil poprve v životě, protože jeho žena byla velice zvláštní tvor a protože sama pro sebe nevařila, aby neztloustla, najedl se Josef jen v závodní  a obě dcery ve školní jídelně.

Problémy se samozřejmě objevily - Josef byl taky veliký skrblík. Nerad vydával peníze za cokoliv a moc rád peníze ukládal na účet. Když jsem dělala pořádek v kotelně, kde házel na jednu hromadu různé letáky a jinou poštu, začala jsem ty papíry pálit a při tom jsem uviděla i výpis z účtu, kde měl zůstatek skoro čtvrt milionu. Chodili jsme spolu většinou 2x týdně nakoupit do Rožďalovic, když jsem mu řekla, aby si vzal peníze, že tentokrát bude platit nákup on, vždycky dostal moc špatnou náladu. Dalším problémem byly velmi nehezké vztahy Josefa s oběmi dcerami.

Od smrti mého Petra uteklo skoro 5 let, končil další rok a já jsem si najednou řekla, že s hledáním partnera bude nejlépe skončit. Přišlo mi zase od seznamky 14 nabídek "nových partnerů", nyní už jsem věděla, že mezi nimi není nový možná ani jeden a nezadaný také ne. V té nabídce mne ale zaujal jeden muž, starší o rok a půl a já jsem se rozhodla učinit poslední pokus. Napsala jsem mu krátký dopis a nabídla seznámení, uvedla jsem adresu i telefon. 28. prosince mi zavolal a řekl mi doslova, že už je docela otrávený tím neúspěšným hledáním a že se rozhodl se už s nikým neseznamovat. Odpověděla jsem, že jsme na tom podobně, já jen že jsem to, že jsem mu napsala, vzala jako poslední pokus. A zeptala jsem se ho, jestli by to nechtěl ještě naposledy zkusit. Chvíli mlčel a pak řekl, že dobrá, naposledy, tak kdy a kde se sejdeme. Navrhla jsem 2. leden v 10 hodin pod sochou sv. Václava na Václavském náměstí a on souhlasil. Bydlel v maličké vesničce Zámostí, která byla součástí města Rožďalovice na Nymbursku.

V ten den jsme se opravdu sešli a šli jsme si sednout do restaurace, která už neexistuje a byla v průjezdu naproti vchodu do obchodního domu Labuť, věděla jsem, že tam mají slušnou kuchyni. Seděli jsme tam asi 2,5 hodiny a povídali si. Josef mi vyprávěl o tom, že žije na rodinném statku, starém asi 180 let, pole že pronajímá, obhospodařuje jen dvě menší zahrádky a má také hektar lesa. Vyprávěl, že celý život pracoval v Agrostroji v Jičíně jako frézař, že si umí udělat různé potřebné nástroje a líčil mi, jak poráží a odváží domů celé stromy - už jenom to, jak kmeny dostává na valník přívěsu za traktůrkem pomocí výtahu, který si k tomu vymyslel a zhotovil, byla pro mne věda. Mne vždy zajímalo, když muž mluvil o své práci, to vždy mluví i o sobě najpravdivěji.

Odpoledne jsem Josefa vyprovodila na Hlavní nádraží k vlaku a domluvili jsme se, že se na tom nádraží sejdeme v pátek za 2 týdny. On totiž byl v Agrostroji na dvouměsíční brigádě a protože dělal přesčasy, mohl si v ten pátek vzít den volna.

Den před tím pátkem mi na wc praskla stoupačka (dva měsíce před tím nám dělali v celém domě nové stoupačky) a než soused sběhl do sklepa zastavit vodu, měla jsem kromě kuchyně a půlky obývacího pokoje koberce nacucané spoustou vody, která už prokapávala sousedce, bydlící pode mnou. Neviděla jsem jinou možnost, než večer ve čtvrtek zatelefonovat Josefovi, aby nejezdil a proč. Řekl mi na to, že tohle není důvod k tomu, aby za mnou nejel, spíše naopak, že mi bude moci možná s lecčíms pomoci. A tak jsme se na tom nádraží sešli a při tom setkání jsme se políbili, já rozhodně vřele a ráda, protože mne tímhle rozhodnutím hodně překvapil a potěšil.

Několik týdnů po návratu do Prahy jsem dostala nabídku na setkání od Pepíka. Dnes už nevím proč, ale zcela vyjímečně jsem nabídla setkání před domem, kde žiju, aniž bych to řekla. Přišel vysoký štíhlý pán s bílými vlasy a s růží v ruce. Všude po okolí mého bydliště jsou parčíky a lavičky a tak jsme se tam procházeli. Vyprávěl, že je druhý rok vdovec, bydlí na opačném konci Prahy ve svém domku s větší zahradou a má dva ženaté syny. Někde jsme si sedli na lavičku a tam jsme si povídali, řekla bych, že zatím bylo o čem, protože při pozdějších setkáních nějak nebylo žádné společné téma a já se musela stále na něco ptát, chtěla-li jsem, aby jsme spolu vůbec mluvili. Všude po okolí máme samé paneláky a já jsem mluvila o tom, jak na vedlejším sídlišti, kde končí metro, už jsou postavené domy zcela jiného typu a jak jsme s mužem několikrát mluvili o tom, že kdybychom měli peníze, rádi bychom si v takovém domě byt koupili, jistě by to bylo mnohem lepší bydlení, než v paneláku z osmdesátých let. Pepa se zeptal, kolik by takový byt stál a já řekla, že jistě nejméně tři, čtyři miliony, že bychom bývali nechtěli nic velkého. On už toho mnoho nenamluvil a pomalu jsme se vraceli k místu setkání. Tam už jsem mu řekla, kde bydlím a on mi náhle a velmi naléhavě řekl, že když si ho vezmu, tak prodá svůj domek a že má našetřené peníze a takový byt pro nás koupí. Zírala jsem na něj s úžasem a dokázala jsem jen odpovědět něco v tom smyslu, že na takové uvažování je trochu brzo. Požádal mne, jestli bych s ním v neděli nešla si zatančit na odpolední taneční zábavu, která se v létě konala každý týden v Praze 10 a já jsem souhlasila.

Tančilo se v bývalém kulturním domě, vstupné bylo 200 kč, já jsem sice nikdy nevyžadovala, aby za mne muži platili, ale tentokrát jsem vedená jakousi intuicí zůstávala stát v pozadí a čekala jsem, jak se zachová. Zaplatil za nás za oba. Bylo to vlastně tančení pro důchodce, bylo nás tam plno. Já bývala vášnivá tanečnice a Pepa tančil dobře. Bylo mi divné, že si tak, jako většina mužů v tom sále. nesvlékl sako a tančil v něm a v košili s dlouhými rukávy. Byl teplý letní den. Brzo jsem měla velkou žízeň a když jsem ho požádala, aby přinesl něco studeného na pití, nějak znejistěl a pak se přiznal, že už má pouze deset korun, že si vzal málo peněz. Dala jsem mu tedy své peníze a on přinesl nápoje pro oba. Takhle jsme si šli zatančit celkem 3x vždy v neděli. Během těch prvních dvou nedělí jsem se dozvěděla, že jeho synové by byli rádi, kdyby  prodal domek a rozdělil peníze, které by oba moc potřebovali, ale on že se k tomu pořád nechystá. O své ženě toho namluvil hodně málo, pořád jsem se musela na něco ptát a vymýšlet téma hovoru. I tak jsme nejvíc ze všeho spíše mlčeli. U pokladny vždy zaplatil za nás oba a už nikdy neřekl, že nemá víc peněz, takže to studené pití zaplatil také sám. Třetí taneční neděli začal náhle mluvit o tom, že jeho rodiče měli velký statek na Moravě, první zemřel otec a pak i maminka před několika lety. On potom zdědil deset milionů. Tak jsem se zeptala, proč jeho synové čekají na podíl z prodeje domku, a dozvěděla jsem se úžasnou pravdu - ani synové, ani manželka se o tomto dědictví nic nedozvěděli a on má peníze ukryté na účtu. Podobného hladovce a chamtivce jsem měla za prvního manžela a bylo mi z Pepy docela zle. Neřekla jsem to a po zábavě, když jsme se vraceli, jsme vždy jeli část cesty společně busem a pak jsem musela přestupovat na metro a Pepa jel dál sám. Když se přiblížila ta má výstupní stanice, podala jsem Pepovi ruku a řekla mu, že už se neuvidíme, sbohem a vystoupila jsem. Nějaký čas mi telefonoval, já to nikdy nevzala.

Moje kamarádka Věrka žije v malé vesničce v Podkrkonoší, kde jsem prožila i já s prvním mužem a dvěmi dětmi větší část svého osmapůlletého manželství. Je o tři roky mladší ode mne, ale je to urostlá, vysoká živočišná ženská. Když jsme se jednou potkaly, obě s kočárky a na nich své potomky cestou do dětské poradny, která zajížděla do vsi každých 14 dní, staly jsme se kamarádky téměř okamžitě. Její muž byl horník, bezmezně milující svou ženu, měli kolem svého domku velkou zahradu a jednu její část používali hlavně na odpočívání, povalování, zkrátka, strašně ráda jsem tam chodila. Měli postupně 3 kluky, bylo veřejným tajemstvím, že ani jeden nebyl synem otce, který ho vychovával. A protože můj muž ke vší své nelaskavé až kruté povaze byl navíc žádostivý sexu nejen se svou ženou, brzo po narození druhého syna Věrky se mluvilo o tom, že jeho otcem je můj muž. Když jsem se to dozvěděla, ani jsem si nepomyslela, že to je klep. Ale taky jsem to nehodlala řešit, doma nebylo co, na to jsem sílu neměla a Věrce jsem jenom řekla, že vím o tom, co se povídá. Ona horlivě protestovala, ale já jsem řekla, že to nebudeme spolu nikdy řešit - pro mne přátelství s ní a s jejím mužem, poklidná společná odpoledne se všemi dětmi u nich - byla jedinou radostí mého života. Ještě k tomu dodám, že po dalších osmi letech (to jsem už byla s dětmi dávno úplně jinde) přistavovali k chalupě patro, pracoval jim tam celé léto zedník a Věrka otěhotněla potřetí. Zůstaly jsme kamarádky nadále, občas za ní přijedu na pár dní, občas ona za mnou do Prahy. Muž jí zemřel na sylikózu když mu nebylo ještě ani padesát let. Nyní žije v Harrachově s mužem, který byl brusičem skla již asi deset let.

Když jí nebylo ještě celých šedesát, začala brigádničit v Krkonoších na chatě, která pronajímala asi 20 pokojů jako pokojská a pracovala tam vždy celou zimu asi pět let za sebou. Zajížděly tam autobusy z Německa a stalo se, že se o ni začal zajímat jeden německý řidič autobusu, Peter. Dodnes se musím smát, když si představím jejich konverzaci, protože ona neuměla ani slovo německy a on česky. A to si dokonce i telefonovali!! On jí psal dopisy - četla jsem je, překládala jí je její sousedka, v tom kraji uměli německy starší lidé všichni. Peter jí psal "Moje krásná myšičko" a celý jeho dopis byl vždy plný lásky. Jednou mi zavolala, jestli by mohla u mne přespat, že potřebuje mou pomoc. Tak přijela načesaná, s velkým kufrem a se zprávou, že potřebuje, abych s ní jela navečer do jednoho velkého hotelu na Proseku, kam Peter přijede s autobusem a bude své Němce týden vozit po krásách Čech - a ona bude jezdit s nimi. Páni, jak ta byla rozechvělá, jak se těšila a bála zároveň! Dojela jsem v určenou dobu s ní do toho hotelu, měli sraz na recepci v šest hodin odpoledne, chvíli jsme tam stály, najednou vidím štíhlého prošedivělého muže scházet ze schodů. Když k nám došel, předala jsem mu Věrku a rozloučila se s nimi.

Jejich láska pokračovala, Věrka pak byla za ním v Německu (v bývalé NDR) tři týdny. Po návratu řekla, že ho velmi miluje, ale nikdy tam nebude žít. Nedivila jsem se, co by si tam chudák počala, řeč neznala, to by brzo utekla. A Peter, když tohle taky rychle pochopil, se rozhodl, že půjde žít on k Věrce. Měl už nárok na důchod, o který požádal, ukončil svůj pracovní poměr k poslednímu listopadu, prodal svůj byt a bylo dohodnuto, že 2. prosince přijede natrvalo k Věrce. Nikdy nepřijel.

Věrka šla opět pracovat jako pokojská do Krkonoš. Jednou tam přijel autobus s Němci a řidič toho autobusu byl bývalý Peterův kolega a Věrka se s ním seznámila, když byla v Německu. Poprosila šéfa té chaty, aby se toho řidiče vyptal na Petera. Dozvěděla se, že Peter je přece s ní, že tam u nich všecko ukončil a prodal, nechal si jen auto a odjel. Nic víc o něm nevěděl.

A nikdo ze zůčastněných dodnes neví, co se vlastně tehdy stalo. Já věřím, že někdo využil toho, že měl odejít vlastně do ciziny a že Peter už dávno nežije.

Seznámila jsem Jaroslava - správně Jarka, jak se mu říkalo - s rodinou mé dcery, žijící v Podkrkonoší a s rodinou mého syna, žijící na Moravě. Došlo k tomu na začátku dalšího roku, protože jsme se po několika měsících, kdy jsme se vídali jen, když Jarek měl v práci volné 3 dny, což bylo zhruba jednou za tři týdny rozhodli, že se Jarek koncem roku přestěhuje ke mně do Prahy. Vánoce jsme už trávili v rodině mé dcery. Jarek si hned našel stejnou práci, jako dělal na Moravě - pracoval jako uklízeč v obchodním domě na Smíchově.

Naše společné soužití bylo hezké. Když měl Jarek volno, chodili jsme na procházky Prahou, také jsme vyjížděli na celodenní výlety, někdy jeho autem, nebo vlakem. Myslím, že jsme byli šťastní oba.

Při jednom svém třídenním volnu se Jarek rozjel za synem do Brna. Když se vrátil, řekl mi, že se vrátí zpět na Moravu. Jeho syna k policii nevzali, přesto, že to celý ten zkušební půlrok vypadalo, že z něj policista bude, jako jeden z mála měl výbornou fyzickou kondici a hodně sportoval a byl to chytrý a inteligentní mladý muž. Jen se stalo to, že se postavil proti šikaně, která, jak vyprávěl, byla u policie na pořádně vysoké úrovni. Takže se s ním po půl roce rozloučili. Jarek tvrdil, že musí zpátky, aby byl synovi, který svůj neúspěch těžce nesl, nablízku. Nabízel mi, že bude zase za mnou jezdit do Prahy při svých volnech v práci, ale já jsem tuhle variantu zamítla. Nespala jsem celou noc a ráno jsem Jarkovi řekla, že když se vrací zpět na Moravu, náš vztah končí. Jarek druhý den ukončil svůj pracovní poměr a odjel do Podkrkonoší a mé dceři vše pověděl. Ta mi večer volala, mluvily jsme spolu skoro hodinu, snažila se mne přesvědčit, abych se s Jarkem nerozcházela, ale já jsem trvala na svém. Mám kamarádku Andulku, která má domek v krásné krajině nedaleko Slaného a tráví tam čas od dubna do konce října, mnohokrát jsem tam za ní byla. Zavolala jsem jí a řekla, co se děje a ona mi hned nabídla, ať přijedu k ní. Sbalila jsem si věci a druhý den jsem Jarkovi, který si byl pro výstupní doklady u bývalého zaměstnavatele, nechala na stole vzkaz, ať mi hodí klíče od bytu do schránky, až bude odjíždět a odjela jsem.

Zůstala jsem u Andulky delší dobu. Byla jsem nešťastná a stále jsem plakala, trvalo pět dní, než se Andulce podařilo mne donutit, abych začala něco jíst. Jarek den po mém odjezdu odjel také. Je pravda, že jsme si o Štědrém dnu volali a přáli si hezké svátky. Po asi čtyřech letech skončilo i to.

Po tom pro mne hodně nehezkém ukončení vztahu s Jiřím, jsem několik měsíců neměla chuť někoho nového poznávat. Občas mi některý muž napsal, nebo zatelefonoval, ale já jsem každému odpověděla, že už nemám zájem, že už někoho mám.

Na jaře jsem už neodmítala, s několika muži jsem se opět sešla, ale žádný vztah z toho nevznikl. V létě mi napsal Jaroslav, žijící poblíž Brna. Nabízel, že přijede do Prahy a já jsem svolila. Sešli jsme se na Hlavním nádraží a zajeli jsme na Černý Most, kde jsme si sedli do samoobslužné restaurace, patřící k prodejnímu centru Glóbus. Byl tehdy deštivý den a my jsme nemuseli spěchat s odchodem. Jaroslav byl o šest let starší, než já, vypadal mladě, byl třikrát rozvedený. Vyprávěl mi o svém životě, měl dceru z prvního manželství a dvacettřiletého syna z třetího manželství. Každé své ženě postavil, nebo koupil dům. Paradox byl, že v tom posledním domě, který obývala jeho třetí bývalka, on sám žil v suterénu, který měl sloužit jako prádelna a sušárna. Celý život byl velký a dobrý pracant, uměl vydělat peníze, jen on sám z nich vlastně nikdy nic neměl. Jako padesátník začal žít a pracovat v Kazachstanu a strávil tam celkem osm let. Domů jezdil jen 2x ročně a jeho třetí žena si našla milence. Po návratu se pokusil jejich vztah vzkřísit a za peníze, vydělané v Rusku, postavil ten třetí dům a své ženě ho věnoval. A ona pak požádala o rozvod. Jejich mladý syn Jaromír žil v garsonce v Brně a snažil se tam získat práci u policie, kde právě nastoupil do šesti-měsíčního přijímacího období. Jaroslav se navečer vrátil do Brna a domluvili jsme se, že opět přijede, až bude mít volné dny. Pracoval totiž jako uklízeč v některém z obchodních domů v Brně, aby vydělal další peníze k důchodu, protože měl vizi, že pro svého syna postaví také dům a měl již zakoupený pozemek a nějaký stavební materiál.

Jaroslav si nakonec vzal k volnu, které měl v práci, ještě tři dny dovolené a přijel za mnou do Prahy na týden. Měl staré, ale dobře udržované auto, které postavil na parkovišti poblíž domu, kde bydlím. Původně měl v plánu, že v autě přespí, ale podařilo se mi ho přemluvit, aby se vyspal v mém bytě, protože jsme si s mužem koupili kromě dvou gaučů, které se dají rozložit, i dvě rozložitelná křesla a zažila jsem dobu, kdy v našem bytě spalo osm lidí. Celý týden bylo krásné letní počasí a my jsme trávili dny chozením po mé milované Praze, kterou Jaroslav znal málo. Bylo nám spolu moc dobře. Čtvrtý den Jaroslavova pobytu se z nás stali milenci.

Střídání pobytu týden v Praze a týden v Ústí bylo velmi příjemné. Jiří vzhledem ke svým pohybovým problémům mnohé věci nezvládal, na druhou stranu co mohl dělat, dělal rád a s chutí. Velmi dobře mu šlo vaření a hlavně ve svém bytě si dokázal všecko uklidit sám, protože to byl byt, specielně přizpůsobený vozíčkářům. V mém nevelkém bytě už to bylo trochu horší. Ale nikdo z nás to neprožíval. Postupně se s ním poznávali i mí přátelé. Jiří měl v Českém Těšíně vdanou dceru, jednoho dne jsme tam autem zajeli. Na tamním hřbitově byla pochovaná nedávno zemřelá Jiřího dcera, i tam jsem s Jiřím byla. Dosud si pamatuju, že hřbitov strmě stoupal od vstupní brány, hrob, ke kterému jsme šli, byl až v horní části a já jsem jen trnula, aby můj přítel došel, protože ta chůze do kopce pro něj byla velice těžká a namáhavá. Po návratu ze hřbitova, kam jsme šli i s jeho dcerou, jsme se v bytě setkali i s matkou jeh o dcery - první ženou Jiřího. Bylo to pro mne trochu úsměvné, protože byla příliš znát zvědavost té paní, ale jinak vše probíhalo v klidu. Cestou zpět jsme se stavovali v Kopidlně, kde na tamějším hřbitově byla pochovaná druhá Jiřího žena.

Náš vztah pokračoval až do dne 16. listopadu. Toho dne ráno byl Jiří velmi špatně naložen, což jsem u něj neznala. Po snídani jsem mu udělala pedikůru nohou. Pak jsem se zeptala, co budeme ten den dělat a Jiří se náhle nekontrolovaně rozčílil. S úžasem jsem zírala na to, jak se zlobou třásl a začal si sbírat své věci, nařídil mi, abych přinesla jeho tašky. Přiznám se, že jsem byla jako v transu, ptala jsem se, co se stalo, co chce dělat - na to začal křičet, že jede domů, že okamžitě odjíždí. Tak jsem mu nanosila jeho kabely, pomohla mu do nich dát jeho věci, odnosila je z bytu k jeho autu a pak, když tam přišel i on a auto odemkl, zavazadla jsem dala do kufru a se slovy "sbohem" jsem odešla domů. Na tento den občas vzpomínám, nemohla jsem pochopit tu strašnou a náhlou změnu v Jiřího chování. Věděla jsem, že stále trpí velkými bolestmi v té mrtvé noze, ale za těch deset týdnů, co trval náš vztah, byl stále stejně hodný vůči mně. Myslela jse hodně na to, jak Jiří dostaně ta svá zavazadla z auta do svého bytu, protože vzhledem k tomu, že se nemohl pohybovat, kdyby odložil jednu hůl, nemohl nic takového přemístit. A požádat někoho z ostatních bydlících v tom domě nešlo -  bydleli tam samí vozíčkáři.

Po několika dnech jsem od Jiřího dostala krátký dopis, jehož účel jsem nechápala a který vlastně nic nevysvětloval, ani neomlouval. Poslala jsem mu krátkou odpověď se slovy "Nikdy mi už nepiš, nikdy mne už nekontaktuj."

Po čase jsem se o tomto vztahu a jeho pro mne tak nepochopitelném konci bavila s jednou známou, která byla zdravotní sestra. Ta mi řekla, že pro ni není tak nepochopitelné chování mého přítele, protože lidé, kteří jsou takto postižení a navíc žijí ve velkých bolestech,mívají záchvaty nekontrolovatelného vzteku, plynoucí z vědomí, že nikdy nebude líp, ale jen hůře.