Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Jak jsme se seznamovaly

DSC01151        Vítejte na mé stránce, věnované ženám a vztahům.

Honza podruhé a Honza potřetí

20. březen 2017 | 10.00 | rubrika: první rubrika

Druhého Honzu v mém životě jsem potkala v prosinci před stanicí metra, kde jsme si dali schůzku. Napsal mi delší dopis na seznamovacím portálu, psal, že není z Prahy a nikoho tu nezná a že hledá starší ženu a moc stojí o seznámení. Možná bude pro leckoho šokující, že jsem mu odpověděla, protože mu bylo 35 let.  Byl to krásný chlap štíhlé postavy a jak jsem poznala při dalších setkáváních, byl trochu narcista, vždy velice upravený, oblečený a obutý podle poslední módy, čisťoučký a voňavý s nagelovanými hustými krátkými vlasy. Bydlel v menším bytě svého bratrance, který pracoval jako IT v Rakousku a do Prahy jezdil sporadicky. Původním povoláním byl číšník, pocházel z Tábora, v Praze ale pracoval pro stavební firmu, která předělávala za tři dny byty na modernější verze. Pracovalo tak současně několik skupin v různých bytech a on je objížděl, zjišťoval, co je potřeba zajistit a jak práce pokračují a když nějaký pracant chyběl, musel místo něj partu doplnit. Měl za sebou nepříliš veselé dětství, otec se mu zabil v autě, když mu bylo 6 let a jeho sestra byla rok stará. Jejich maminka si časem vzala jiného muže, který ale Honzu rád neměl a bil ho, takže chlapec ve dvanácti letech utekl ke svému strýcovi, u kterého pak zůstal až do té doby, než se osamostatnil. Své matce měl za zlé, že se ho nikdy nezastala. V době, kdy jsme se poznali, byla jeho matka velmi nemocná, měla rakovinu. Honzův strýc byl zapálený šipkař a ke hraní šipek přivedl i Honzu, který se ale začal tomu sportu věnovat teprve v době, kdy mu bylo třicet let. Koupil si potřebné vybavení, aby mohl doma trénovat a dřel poctivě denně 4 hodiny a brzo začal být úspěšným hráčem a v turnajích většinou vyhrával. Jezdíval občas s partou spoluhráčů pražského družstva po republice, nebo do Rakouska na turnaje. Šipky sebou téměř stále v pouzdře vozil, protože si kdykoliv mohl zajet zahrát na místa v Praze, kde věděl, že probíhají nějaké turnaje. Byl to velice laskavý a ohleduplný milenec, laskavějšího jsem za celý život nepoznala. Občas u mne zůstal do rána, hlavně o víkendu, když nemusel ráno do práce. Před usnutím chtěl, abychom se drželi za ruku. Jednou přišel se zprávou, že mu z Rakouska nabídli členství v jejich družstvu, nabízeli k tomu zajištění ubytování a práce na půl úvazku. Chtěl vědět, co na to říkám a tvrdil, že neví, jak se rozhodnout, protože je šťastný ve vztahu a nechce o něj přijít. Řekla jsem mu, ať nechá vztah plavat a jde za štěstím, že takováhle šance se neodmítá, totéž mu prý řekl i vedoucí jejich pražského družstva šipkařů.  Po několika dnech mu zemřela maminka a musel odjet do Tábora zařídit pohřeb, protože jeho otčím už na tom taky se zdravím nebyl moc dobře. Stále ještě neodpověděl na rakouskou nabídku a já jsem ho donutila konečně to udělat dřív, než odjede na pohřeb. Když se vrátil z Tábora, byl smutný a viditelně zestárlý a řekl mi, že by nikdy nevěřil, že mu bude smrti maminky líto a že bude u rakve plakat. Také odpověděl kladně rakouskému družstvu a v dubnu se přestěhoval do Lince.Chtěl na mně, abychom zůstali v kontaktu, ale já jsem trvala na ukončení vztahu. Přesto po třech týdnech pobytu v Rakousku se náhle v Praze objevil a vyprávěl mi, že bydlí v jednopokojovém bytečku a pracuje tři dny v týdnu jako barman v jedné vinárně a denně musí trénovat několik hodin v šipkařském středisku. Největší problém byla němčina, sice ji trochu uměl, ale často nerozuměl, používal-li host nářečí. Když jsme se loučili, poprosila jsem ho, aby se už nikdy neozýval a on to dodržel.

Můj nynější a jistě i poslední přítel - Honza - je mladší o 12 let, je to bývalý voják z povolání, ženatý muž, otec tří dcer a dědeček osmi vnoučátek. Robustní, kamarádský, strašlivý puntičkář. Má ženu, která popíjí krabicové víno a luští sudoku, nic jiného ji zřejmě v domácnosti, ani v manželském životě, nezajímá. Ohromně mi pomáhá s různými, mně často nepochopitelnými úkony v počítači, spoustu mi toho nahrál a přetáhl, mám několik kazet s nádhernou hudbou, kdy kazeta hraje celé tři hodiny a já si u toho slintám. Mám hromadu dvd s nahranými filmy. Čtečku mi vybavil desítkami knih. Když chci jet ke kamarádce na chalupu v Severních Čechách, odveze mne tam a za pár týdnů zase pro mne přijede. Přijíždí ke mně do bytu z Hájů, kde žije s manželkou, jednou za 14 dní a strávíme spolu vždy krásný půlden. Doufám, že se jeden druhému už neztratíme.DSC00349

Končí poslední článek, děkuju všem, kteří u mých vzpomínek vydrželi až do konce.

Další "příhody"

13. březen 2017 | 09.00 | rubrika: první rubrika

Během let jsem se potkala se dvěmi muži , o kterých budu dnes vyprávět. Známost s každým z nich netrvala dlouho, jen pár měsíců. Každý ten přáběh je něčím zajímavý.

První muž byl Karel, byl o několik let mladší, než já, dlouhá leta rozvedený. Už byl v důchodu, většinu života pracoval v české televizi jako elektrikář a znal kdekoho z umělecké branže. Byl dobrý společník, chodili jsme na dlouhé procházky, ráda jsem poslouchala jeho vyprávění. Po několika týdnech známosti jsem ho pozvala k sobě na oběd, vzpomínám, jak mi dal do chodu hodiny, které mi už dlouho nefungovaly. Na oplátku pak pozval na oběd k sobě domů on mne - nevařil, to neuměl, ale přinesl hotové jídlo. Byt měl čistý, uklizený. Najednou se mne zeptal, byla-li bych ochotná se svléknout, že on udělá totéž. Souhlasila jsem, ale s výjimkou, že se nebudeme milovat. "Nejsem na to ještě připravená", řekla jsem. Ujistil mne, že mne nechce k ničemu nutit. Když jsme se svlékli, pochopila jsem, proč tohle chtěl - měl dlouhý úd, tak dlouhý, že když byl nahý a chtěl jít, musel si úd přehodit přes ruku, aby se mu nepletl mezi nohy. Hned jsem si vzpomněla na utrpení ze sexu se svým prvním mužem, který sice nebyl takhle nadměrně vybavený, ale dost na to, aby při jeho nelaskavé povaze byl pro mne sex s ním bolestí a utrpením. Nedala jsem na sobě nic znát, leželi jsme spolu a povídali si a po krátké době jsme se opět oblékli. Ještě jsme se po tomto dni párkrát sešli, pak už jen občas Karel zatelefonoval a vztah už nepokračoval.

Druhý muž byl Slávek, stejně starý, jako já, důchodce z Pardubic. Nejdřív jsme si psali maily, po nějaké době jsem ho pozvala na návštěvu k sobě. Byl to hezký bělovlasý pán. Mluvil o tom, že má byt v pronájmu a musí stále hledat nějaké zaměstnání, protože nájem mu odčerpá velkou část důchodu a tak musí hodně šetřit. Právě našel práci nočního hlídače, kam po pár dnech nastoupí. Byl kuřák, ale hlídal si, aby nevykouřil víc, jak pět cigaret denně, říkal, že si víc nesmí dovolit. Domluvili jsme se, že opět přijede, až bude mít volno v té práci, měli tam rozpis služeb a vždy po třech týdnech měl zaměstnanec tři dny volna. Ten den, kdy opět Slávek přijel, jsem si nechala operativně zkrátit oční víčka. Hezky se o mne staral, každou hodinu mi dával na oči studené vatové obklady a polštářky s ledem, díky této jeho péči se mi neudělaly okolo očí vůbec žádné modřiny, jak to jinak bývá. Třetí den ráno mi po snídani začal vyprávět o tom, že po pádu totality si otevřel firmu, která na zakázku nechávala vyrábět razítka, což tehdy byl velký boom a firmě se dobře dařilo. Po několika letech daňová kontrola zjistila, že dva roky platil špatnou daň, která byla zrušená a nahrazená jinou a vyměřili mu pokutu 250 tisíc. Firmu přestal provozovat a pokutu splácí dodnes a vůbec neví, jak dlouho ještě splácet bude, protože mu na správě daní nikdo nechce žádnou informaci dát. Po jeho odjezdu jsem se spojila s dcerou, která je daňový poradce a ten příběh jí vyprávěla. Chvíli přemýšlela a pak mi řekla, že nejspíš neplatil žádnou daň, protože nová, která nahradila tu starou, měla také jiný účet a ten starý byl zrušený. A také řekla, že na daňovém úřadě jsou povinni dlužníkům sdělit výši zůstatku dluhu a ještě mluvila o tom, že vyměřený dluh byl navíc zdvojnásoben pokutou za neplacení a dál zvýšen procenty za každý další den nezaplaceného dluhu. Vyšlo mi z toho všeho, že mi pravdu o svých problémech Slávek sdělil až po několika měsících známosti a ještě ne celou. Také jsem z popelníku na balkoně, kam chodil kouřit, zjistila, že už nekouřil pět, ale nejméně deset cigaret denně a přesto, že mi říkal, že doma pije jenom vodu, na víc mu nezbývá, z mé ledničky vypil všechnu Mattonku. A tak jsem mu napsala poděkování za péči o mne a současně jsem se s ním rozloučila. Protože si u mne nechal nějaké věci na převlečení a spaní, vyprala jsem je a poslala mu je do Pardubic. Po několika týdnech se mi balík vrátil neotevřený zpátky.DSC00426

žádné komentáře | přidat komentář

Co všechno může ženskou potkat

6. březen 2017 | 10.00 | rubrika: první rubrika

Na seznamovacím portálu mi napsal muž, kterému bylo 50 let, byl to profesor z průmyslovky. Psal o sobě, že hledá ženu výrazně starší a v žádném případě ne štíhlou. Nabídla jsem mu začít si povídat psaním mailů - nejlépe tak rozeznám, o jakého člověka jde. Psali jsme si asi 2 měsíce, pán byl bezesporu inteligentní muž. Jeho obor byla matematika, fyzika a ještě jiné mne celkem nepochopitelné obory a momentálně psal nějakou vědeckou práci. Nebyl z Prahy, ale z Rakovníka. Jednoho zimního dne jel do Prahy konzultovat něco z té své vědecké práce na některou z vysokých škol a nabídl mi termín, kdy bychom se mohli sejít. Udala jsem k setkání opět stanici metra. Když metro přijelo do stanice, kde jsem nastupovala já, oznámili, že cestující mají vystoupit, že první vůz má poruchu. Trvalo 20 minut, než vozy odjely a přijel další vlak, který nás nabral. V době čekání jsem se snažila mobilem kontaktovat pana profesora, ale nebral to. Když jsem už seděla ve fungujícím metru, můj mobil zvonil, nemohla jsem však hovor vzít, protože v metru mi odmítá pracovat. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Když jsem vyjela nahoru na domluvené stanici, bylo tam prázdno, ale v jednom rohu jsem viděla mužského, jak se snaží v mobilu něco vyťukat. Šla jsem k němu, byl to urostlý hezký mužský s bradkou. Představila jsem se a krátce vysvětlila, proč jdu tak pozdě. Pán na mne zíral udiveně, to bylo poznat, a najednou mi řekl, že se omlouvá, ale že nejsem typ ženy, kterou hledá, protože on potřebuje ženu postavy širší, než delší. Maličko se uklonil a odešel. Chvilku trvalo, než můj mozek tuhle novinu zpracoval - pak jsem se vrátila na schody a jela dolů a celou cestu jsem se chechtala. Páni, já velkou část života bojuju se svou nadváhou a pak mi krásný chlap řekne, že pro něj nejsem dost tlustá!

Před několika dny mi telefonoval večer Josef, se kterým jsem žila na jeho statku 6 let. Protože jsem po výměně třetího kloubu, ptal se, jak se mi daří. Já jsem pak během hovoru zmínila, že bude brzo jaro a ptala jsem se, co bude dělat, jaké opravy a práce ho na statku čekají. Řekl, že bude předělávat kotelnu, vlastně ji přemístí do jiné místnosti tak, aby mu to víc vyhovovalo, jinak že už má všecko hotové a nečeká ho nic dalšího. Řekla jsem, že mám trochu zásluhu na tom, že toho tolik zrenovoval a on mi na to řekl, že to ví, že do omítek všech budov se mu nechtělo a to, že je udělal a nyní je to tak hezké, je moje velká zásluha. Že ale nejde jen o to, řekl. Prý jsem ho celého předělala, protože on dřív býval občas dost hajzlík a když začal žít se mnou, musel se začít chovat a jednat jinak, protože to vedle mne jinak nešlo a že jsem ho celého změnila. Že si tohle bude pamatovat po zbytek života a nikdy mi za to nepřestane být vděčný. A také že jsem ho naučila pracovat s počítačem, psát dopisy a vyznat se v obsluze a když zapíná laptop, vždycky si na mne vzpomene. Byla jsem v šoku, že mi něco takového řekne, jsem nečekala.

Přes seznamovací portál jsem se poznala s Martinem, kterému je 63 let, už se známe přes rok. Psali jsme si maily a když jsem se zmínila o tom, že šiju patchwork, zeptal se, jestli bych byla ochotná zkrátit mu u nového obleku kalhoty a rukávy saka. Kývla jsem a tak se u mne jednoho dne objevil. Věděl už, že mám přítele a žádný bližší vztah mezi námi dvěmi vzniknout nemůže a po pár týdnech mi napsal, že už si nechce se mnou psát. Přesto ale občas na mailu mezi námi proběhl pozdrav, po asi půl roce jsem na jeden takový napsala dotaz, jak se mu daří a on odpověděl smutným psaním o tom, že ho čeká operace kolena a že se toho moc bojí. Napsala jsem mu delší mail, kde jsem se snažila přesvědčit ho, aby si udržel pozitivní myšlení a neničil se obavami a od té doby si opět píšeme. Operaci přestál bez problémů a krátce na to jsem já šla na tu svou. Přišel mne už i navštívit, přinesl lahev červeného, které jsme nakonec spolu i vypili. Stále si slibujeme, že se takhle sejdeme opět a já se těším, že se to povede.

Na seznamovacím portálu jsem se poznala také s Mirkem, který byl skoro stejně starý, jako já. Byl to srdečný, veselý parťák, vyráželi jsme spolu na delší procházky s hůlkami, se kterými jsem schopná déle chodit. Jednou jsme spolu podnikli tůru, která měla asi 5 km, když jsem se vrátila domů, nechápala jsem trochu, jak jsem to zvládla. Stále jsme si něco vyprávěli, hodně jsme se spolu smáli, myslím, že i jemu bylo se mnou dobře tak, jako mně s ním. Seznámila jsem ho se svými dvěmi kamarádkami Andulkou a Janou, když jsem je jednou hostila na jednom pravidelném setkání nás tří bab, při kterých jsme se střídaly vždy u jedné z nás - od oběda až do podvečera - a Mirka jsem také pozvala. Hned si s ním obě potykaly a byl to vydařený a pohodový půlden. Mirek byl 2x rozvedený, hodně vzpomínal na svou první ženu a řekl, že ji moc miloval. On byl elektrikář a jezdil po republice na kontroly, často nebýval doma a ona si našla jiného. Byli stále ve styku, dokonce ji jel navštívit, když měla oslavit sedmdesátku a protože neměl nápad, co jí dát jako dárek, nabídla jsem mu, že pro ni ušiju polštář. Trval na tom, že ho zaplatí. Po víc, jak půl roce našeho přátelství se naše setkávání konala čím dál řidčeji a pak mi jednoho dne oznámil, že se k němu vrací jeho první žena. DSC00353

žádné komentáře | přidat komentář

vztah s Petrem pokračuje

27. únor 2017 | 10.00 | rubrika: první rubrika

Často se v myšlenkách vracím k těm hodinám, společně s Petrem stráveným. Byly to chvíle pohody, laskavých hovorů, vzpomínek. Občas mi bylo, jako by se mi vrátil můj milovaný manžel. Když se měsíc před Vánocemi rozsvěcoval Vánoční strom na Staroměstském náměstí, připravil Petr manželce večeři na stůl dříve a jeli jsme se spolu na tu nádheru podívat a pak jsme strávili necelou hodinu v jedné vinárně u dvojky červeného. Byly to chvíle, šťastné pro nás oba.

Na jaře jednoho dne při přecházení na oběd Petrova žena škobrtla a Petrovi se nepodařilo ji udržet a ona spadla na zem a přitom si zlomila nohu v krčku. Následoval odvoz do nemocnice a všecko nabralo jiný směr. Petr dojížděl za ženou do nemocnice denně odpoledne kolem čtvrté hodiny, denně jí vozil kávu, kterou doma vařil (ona odmítala kávu z automatu v nemocnici), k ní v ždy koupil nějaký zákusek a ještě nějaké ovoce a zůstával s ní, než přinesli večeři a snažil se ji donutit, aby něco snědla. Ona však všecko jen odmítala. Když se zlomenina zhojila, sehnal Petr pobyt v rehabilitačním oddělení jiné nemocnice. Snažil se ženu donutit, aby začala rehabilitovat, aby mohla opět trochu chodit, ale ona striktně vše odmítala. Petr platil tamější rehabilitační sestru, aby po skončení směny ještě zůstávala s jeho ženou a nutila ji pohybovat se, ale výsledky byly ubohé, jeho žena neuměla nic jiného, než kategorické "ne". V těchto dobách za mnou Petr přicházel dříve, nutila jsem ho, aby chodil tak, abych mu mohla dát i oběd, protože jsem viděla, jak ještě víc hubne. V červenci odvezl svým autem mne a mou druhou kamarádku Janu svým autem na chalupu do severozápadních Čech k naší kamarádce Andulce, která měla 70 let. Zůstaly jsme u ní s Janou přes noc a druhý den Petr zase dopoledne pro nás přijel. V září mne tam odvezl zase na můj obvyklý každoroční dvoutýdenní pobyt a pak mne za 2 týdny odvezl do Prahy. Byl opět hubenější,kamarádka se ho zhrozila. V listopadu se mnou jel do Dubče na výstavu Patchworku,na oběd jsme se zastavili cestou v restauraci a protože bylo zrovna Martina, dali jsme si k obědu martinskou husu. Pak jsme ještě chvíli seděli u mne doma, než Petr vyjel do nemocnice za ženou. Snažila jsem se celou tu dobu, co byla jeho žena v nemocnici, přesvědčit ho, aby se domluvil se svým synem a dcerou své ženy, aby každý za svou matkou zašel jeden určitý den v týdnu tak, aby on sám si mohl v tyto dny odpočinout. Bylo to marné, oni tam také chodili, ale Petr je nechtěl nijak organizovat. V půlce listopadu si Petra zavolal primář a sdělil mu, že jeho ženu propustí a dovezou mu ji 1. prosince domů, protože považuje další pobyt za zbytečný. Když mi to Petr povídal, držel mne za ruce a řekl: "Dášenko, jestli si budu muset vzít ženu domů, bude to má smrt". Zeptal se primáře, jestli doporučuje umístění v ústavu a ten mu na to řekl, že jedině ve vlastním bytě a doma bude jeho žena spokojená. Jejich syn si myslel, že by matku měli dát do ústavu, že otec je už příliš starý na to, aby o ni dál pečoval, když ona už ani nechodí, dcera však s tím nesouhlasila (sama si ale matku vzít nechtěla domů, chodila do práce a měla malý byt). Petr koupil nové postele s polohovacími rošty a nové matrace i nová povlečení, nechal na záchodě udělat madla a místo vany v koupelně sprchu pro nechodící. Jednou denně docházela do bytu dobrovolná sestra na 2 hodiny. Petr mi psával kolem půlnoci krátké maily o tom, že konečně všecko uklidil a žena usnula a půjde spát. Od té doby jsme se viděli už jen několikrát na velmi krátkou dobu, uštvaný Petr spěchal zpět domů. V půlce ledna se mu udělalo doma zle, stačil volat synovi, ten zavolal záchranku. Petr byl 14 dní v nemocnici s podezřením na nádor na srdci, o matku se musela starat dcera. Koncem ledna ho převezli domů, ale byl schopen jen ležet, několik dní na to, když se ráno probudil, byla jeho žena mrtvá. Nebyl schopen jet ani na pohřeb a pár dní na to mu opět bylo zle a syn (od smrti ženy ležel Petr u syna) ho odvezl zase do nemocnice. Rakovina srdce se potvrdila, nedalo se s tím nic dělat. Po týdnu si ho opět syn vzal k nim domů. Občas našel Petr sílu sednout k počítači a napsat mi pár vět. Posledních 10 dní v březnu jsem trávila u dcery v Podkrkonoší, dcera s mužem odjeli lyžovat do Alp a já se starala o psa a želvy. Přišel mi mail, kde mi Petrův syn psal, že tatínek umřel a posílal mi kopii parte. Psal, že u něj seděl, držel ho za ruce a díval se, jak odchází. A také mi psal, že otci slíbil, že mi opraví a navýší mé postele tak, jak to táta vymyslel a že až to budu potřebovat, ať mu napíšu, že to přijede udělat.

Udělal mi ty postele v květnu, byl tu několik hodin, pozvala jsem ho na večeři a povídali jsme si o jeho báječném otci. Nikdy na něj nezapomenu.DSC00418

žádné komentáře | přidat komentář

Petr podruhé....

20. únor 2017 | 14.35 | rubrika: první rubrika

Na seznamce mne čekal jednoho dne dopis. Pán psal, že mu je už 80 let, je ženatý a stará se už delší dobu po špatně se pohybující manželce, která je postižená po infarktu. Toužil po tom, potkat hodnou kamarádku, se kterou by se mohl občas na několik hodin sejít. Odpověděla jsem, styl dopisu mne něčím oslovil. Vyměnili jsme si mailové adresy a brzo potom jsme si domluvili schůzku na stanici metra. Byla jsem tam první, pán se objevil za chvíli, už z dálky jsem ho poznala, držel v ruce růži na dlouhém stonku. Byl to člověk malé postavy , kterou mi poněkud připomínal mého muže, také Petra. Pozdravili jsme se a šli jsme si sednout do blízké kavárny. Pili jsme kávu, později jsme si dali zmrzlinový pohár a ještě později dvojku dobrého červeného vína. Celou dobu jsme si stále povídali, bylo to velmi intenzivní a po dvou hodinách povídání jsem najednou zjistila, že jsme si ruce, položené na kavárenském stolku, propletli a drželi se za ně.Čím déle jsem pána poznávala, nacházela jsem v něm stále větší podobu na mého manžela - ve způsobu vyjadřování, myšlení, názorů. Bylo to jako malá smršť. Po třech hodinách jsme odešli zpět do metra, domluvili jsme se, že Petr přijde ke mně jeden den mezi 13. - 14. hodinou a při rozloučení se mne zeptal, může-li mne políbit.

Petr byl vystudovaný ekonom. Byl trochu "ze staré školy" - velmi slušný, žádné hrubé výrazy, ohleduplný. Bylo mu už dost přes čtyřicet let, když se oženil s krásnou ženou,  rozvedenou a matkou dospívající dcerky. Byla to zpěvačka ze sboru opery Národního divadla a díky svému povolání procestovala skoro celý svět. Později, když jsme se s Petrem už dobře znali, jsem z jeho vyprávění poznala, že jeho žena byla na své povolání patřičně pyšná, vlastně neviděla ve svém okolí nikoho, kdo by se jí mohl rovnat, neměli žádné přátele, nikdo kromě nejbližsích příbuzných je nenavštěvoval. Také jsem poznala, že si nemyslela, že by byl manžel na její úrovni a i nyní, v době své částečné nemohoucnosti, kdy velmi potřebovala jeho pomoc, se k němu chovala jako paní ke sluhovi. Měli spolu pětatřicetiletého syna, který žil s manželkou a dvěmi dětmi v nově postaveném rodinném domku na pokraji Prahy. Petr svého syna a svá dvě vnoučata vřele miloval a syn nejméně jednou týdně se u svých rodičů stavoval cestou ze zaměstnání, než odjel ke své rodině a občas Petr o víkendu naložil manželku do auta a odjeli strávit den k nim. Auta - to byla velká Petrova láska.

Naše známost probíhala tak, že Petr ke mně chodil téměř pravidelně odpoledne 1x týdně. Vždy přinesl lahev vína, nebo něco jiného, byli jsme spolu nejvýše do půl šesté, aby stihl připravit něco doma k večeři. Měli jsme pro sebe 4 hodiny, povídali jsme si a mluvil hlavně on, vyprávěl mi o svých rodičích, o svém dětství. Jeho otec byl veterinář a znal se s presidentem Masarykem a občas k němu i docházel. Maminka byla zdravotní sestra, ale od sňatku už byla v domácnosti. Měli ještě jednoho chlapce, o pár let staršího, než byl Petr a ten emigroval v době totality do Švýcarska, kde také před několika lety zemřel.

Petrova žena byla schopná pomalé chůze, špatně se jí mluvilo. Celé dny buď ležela, nebo seděla v křesle a poslouchala hudbu. Petr doma pral, žehlil, uklízel, v sobotu a v neděli vařil, pokud nejeli na oběd k synovi. Ve všední dny vycházel s manželkou do blízké restaurace na obědy, pomalou chůzí a za jeho podpory to byla schopná zvládnout. Stávalo se jí doma, že občas neudržela moč nebo stolici, v takovém případě se došourala do koupelny, kde se svlékla, omyla a ušpiněné věci nechala ležet na zemi. Petr byl manuálně nesmírně zručný, měla jsem zde v bytě 4 šuplíky v nábytkové stěně, které se rozpadaly a až na jeden se nedaly používat. Petr z nich použil čelní stranu, jinak udělal zcela nové šuplíky, které nyní samy vyjíždějí. V domě, kde žili, měl velikou garáž, z níž půlku používal jako dílnu. Mluvila jsem o tom, že budu muset na operaci další kyčle a bude se mi špatně vstávat z postelí, které jsou dost nízké. Petr si vše změřil a udělal si plánek s tím, že než k té operaci dojde, budu mít postele tak vysoké, jak bude třeba.

tvoření před Vánocemi 007

žádné komentáře | přidat komentář

To jsem nečekala...

13. únor 2017 | 10.00 | rubrika: první rubrika

tvoření před Vánocemi 011V internetové seznamce mne čekal dopis, další Jaroslav. Psal, že je mu 59 let, pracuje a v rámci svého zaměstnání často bývá v zahraničí. Hledá o něco starší ženu a bude mít velkou radost, odpovím-li mu. Právě odjíždí na týden do Německa, ale hned po návratu se mi ozve. Trochu jsem ten věkový rozdíl řešila, ale napsala jsem mu. Po týdnu odpověděl, nabídl svou mailovou adresu a začali jsme si psát neuvěřitelné dlouhé dopisy. Jaroslav pracoval jako zástupce šéfa policie-složky, která řešila mezinárodní zločiny, uměl pět jazyků, vystudoval 2 vysoké školy a byl to velmi sečtělý a inteligentní člověk. Po měsíci jsme si domluvili, že za mnou přijde navečer na první návštěvu. Byl začátek prosince, sobota, Jaroslav byl ve dne ještě v práci. Když zvonil, šla jsem z 1. patra dolů otevřít, cestou jsem potkala sousedku a šly jsme spolu, ona stále něco povídala, já odemkla vchodové dveře a muž, který za nimi stál, v ruce držel větší košík, ze kterého koukala kytka v květináči a lahev vína, vypadal na 40 let. Žena současně procházela vedle mne a kolem něj a stále brebentila a já stála jak socha s ůmyslem ho vyhodit. Kvůli té sousedce to nešlo, slyšela by to, navíc jsem nebyla schopná slova. Nakonec jsem mu podala ruku a vedla ho do svého bytu. Teprve tam jsem našla řeč a zeptala se, jestli mi nemá něco vysvětlit. Vysvětloval, omlouval se, prý se bál, že kdyby napsal, že mu bude za rok padesát, neodpověděla bych. Přitom vypadal ještě o deset let mladší. Posadili jsme se a on začal vyprávět. Pocházel u Olomoucka z vesnice, měl dva sourozence, všichni žili v domku babičky a on, jako nejstarší, od svých dvou let spal se svou babičkou v jedné posteli až do svých 12-ti let. Babička na něj byla hodná na rozdíl od matky a otce, kteří laskavostí moc nevynikali. Když si Jaroslav během studia uvědomil, že ho vůbec nepřitahují dívky a mladé ženy a naopak se ohlíží po ženách o hodně starších, než byl sám, nevěděl, co si má počít. Po čase tu situaci konzultoval s lékařem, který ho poslal k odborníkovi na vyšetření. Tam se pak dozvěděl, že má náklonnost ke starším ženám, ale že nejde o úchylku, o kterou by se jednalo, kdyby těm ženám měl chuť ubližovat, což nebyl jeho případ.

Vztah s Jaroslavem byl pro mne trochu jako zázrak. Zpočátku jsem si připadala, že se mi to zdá a že se probudím z krásného snu. Nevídali jsme se často, protože on měl málokdy čas a často byl někde v cizině. Jednou jsme spolu byli v Karlíně na muzikálu Jezus Christe Superstar. Na začátku dalšího roku zemřel Jaroslavův otec, matka se zhroutila a musela se léčit měsíc v ústavu. Měl-li volný víkend, jezdil Jaroslav za ní na Moravu, když se vrátila domů. Někdy na jaře zjistil, že v jeho zaměstnání se začalo politizovat a jeho šéf i on budou tzv. odejiti a na jejich místo budou dosazeni jiní "odborníci" sice bez zkušeností v této práci, ale se žádoucím politickým zázemím. V květnu mne požádal, abych mu netelefonovala, že mu začali odposlouchávat mobil. Měl v plánu se obrátit na německé kolegy, protože mu tamější policie už před časem nabídla místo a zřejmě to udělal, protože bez rozloučení náš vztah skončil.

žádné komentáře | přidat komentář

Cyklista a Brdy

6. únor 2017 | 09.00 | rubrika: první rubrika

Na Brdy vzpomínám moc ráda. Prožila jsem tam část léta a cítila jsem se tam skvěle, bolesti v mých kloubech se zmírnily na třetinu a pobyt přímo v lesích je nádhera. Jaroslavova chata byla stará přes sedmdesát let, voda tekla z kohoutku před chatou, původní suchý záchod byl nahrazen moderním přenosným, umístěným v malé koupelně, kde do kohoutku nad umyvadlem tekla studená voda z boileru, umístěného na střeše, do kterého se musela voda přečerpávat a která byla teplá, když svítilo sluníčko. Prostory uvnitř chaty nebyly vůbec stísněné, vešlo se do místnosti, která byla zároveň kuchyní a jídelnou a další místnost měla tři lůžka na spaní a jednu stěnu tvořily zakryté police na umístění oblečení. Topilo se v malých kamínkách, případně se přitápělo elektrikou. Před chatou byl zatravněný prostor velikosti asi 10 x 15 metrů, byl tam velký stůl s křesílky a velikým slunečníkem a také tu stála stará kůlna s množstvím různého nářadí, Jaroslav tu měl také své kolo, na kterém si skoro denně vyjížděl do okolních kopců zajezdit. K Jaroslavově chatě byla přilepena druhá, stejné velikosti, kterou vlastnila Jaroslavova švagrová Evženka, vdova po jeho mladším bratrovi, který zahynul na barikádách v Praze v roce 1945.Z nás dvou se staly rychle velké kamarádky. Na nákup jsme jezdili autem (Jaroslav stále ještě obstál v pravidelných kontrolách u lékaře) buď do Mníšku pod Brdy, nebo do Nového Knína. O úhradu nákupu jsme se dělili napůl. Jaroslav neuměl vůbec vařit, takže vaření byla má každodenní náplň práce včetně polévky k obědu, na níž Jaroslav trval. Po několika dnech jsem musela zorganizovat domácí povinnosti a dohodli jsme se, že nádobí budeme umývat střídavě a také že bude Jaroslav uklízet nepořádek z podlah uvnitř chaty, protože byl zvyklý nanosit zvenku na bosých nohách dovnitř kdeco.

Občas za námi přijela Jaroslavova vnučka Veronika s dvouletou dcerkou Vikinkou, někdy sebou přivezla i svou matku, Jaroslavovu dceru, se kterou si ještě nyní občas zavoláme na skypu. Byla jsem na chatě celý květen a část června. Celý červenec jsem byla v lázních a v Brdech jsem pak s Jaroslavem trávila ještě celé září. Když jsem tam nebyla, vařila mu Evženka. Když začal Jaroslav opět pobývat v Praze, měl obědy z dovážky ve všední dny, v pátek jsem často navečer jela k němu a zůstala u něj do nedělního odpoledne. Bohužel se Jaroslavovo zdraví začalo horšit, měl problémy se srdcem, později se k tomu přidaly problémy s bolestmi a potížemi močového měchýře a ledvin. Když skončilo jaro, chtěl Jaroslav opět trávit léto na chatě, ale já jsem odmítla s ním tam být, protože už nebyl schopen jezdit autem a neuměla jsem si představit, jak se budeme při jeho nárocích na stravování zásobovat potravinami. Nakonec jeho dcera sehnala nějakou starou, ale čilou paní, která na chatě strávila s Jaroslavem léto a starala se o něj, musela jí tu péči ale zaplatit. Během další zimy jsem ještě opět některé víkendy trávila u Jaroslava a byla s ním, jeho zdraví  a myšlení se ale stále víc zhoršovaly. Když měl mít v březnu Jaroslav devadesát let, napsala jsem o tom do České televize, a ta s ním přijela natočit krátký skeč do nedělních zpráv. Necelý měsíc na to Jaroslav zemřel.tvoření před Vánocemi 012

Stále se něco děje....

30. leden 2017 | 10.33 | rubrika: první rubrika

Na internetové seznamce bylo několik mužů, se kterými jsem se seznámila i osobně. V době, kdy jsem ještě po druhé operaci chodila s francouzskými holemi, to jako první byl Emil. Protože jsem se ještě necítila na vycházky do ulic, pozvala jsem Emila na oběd ke mně domů. Jídlo mu chutnalo, povídali jsme si několik hodin. Když odešel, bylo mi jasné, že žádný vztah nevznikne, jednak proto, že Emil trávil dobu od jara do podzimu na chatě se svou kočkou a psem a měl na partnerku požadavek, aby se s ním zůčastnila vycházek se psem, které byly celkem tři a trvaly vždy nejméně hodinu. Psy a kočky mám moc ráda, ale podmínky ne. Druhý důvod byl ten, že Emil vyslovil pochybnost, jestli budu ještě vůbec schopná někdy chodit jinak, než s holemi. Víckrát jsme se nesešli, ale Emil se po delší době pokusil několikrát mne na mé mailové poště oslovit, ale nereagovala jsem. Po nějaké době jsem pozvala na oběd Mirka. Byla to docela zábava, udělala jsem polévku z hovězího masa s játrovými knedlíčky a on mne požádal, jestli bych mu k tomu dala nějaký rohlík. Měla jsem housku, celou ji k polévce formou ukrutného drobení kolem sebe snědl. Pak se mne zeptal, z čeho byla ta polévka a když se dozvěděl, že z hovězího, sdělil mi, že tohle nejí kvůli nemoci šílených krav. Hlavní jídlo byla pečená roláda z krůtího masa s bramborem. Pečlivě to všecko na talíři rozkrájel a rozvrtal a skoro nic nesnědl. Nedivila jsem se - on sám nevařil a zřejmě byl zvyklý na polévku z pytlíku s rohlíkama, takže po té mé polévce už byl najedený. Seděli jsme pak asi dvě hodiny chabého hovoru a pak odešel - ještě jsme si občas poslali mail, ale i to skončilo.

Na seznamovacím portálu jsem objevila dopis, který mi napsala mladá žena. Psala o tom, že má dědečka, kterému je 88 let, je psychicky i fyzicky v pořádku, ale v zimě mu zemřela žena a on velmi trpí samotou. Psala, že je to velmi inteligentní člověk, že ho má velmi ráda a hledá pro něj kamarádku, které by nebylo zatěžko dělat mu aspoň občas společnost a ptala se, jestli bych se s ním nechtěla seznámit. Dala tam telefonní číslo a já jsem jí zavolala. Domluvily jsme se, že ho pojedu navštívit do jeho bytu, domluvila nám dobu setkání a já jsem jednoho krásného dubnového dne jela. Pán bydlel na Vinohradech v krásném velikém bytě, byl to Jaroslav Cihlář, bývalý olympionik, cyklista.  Vysoký bělovlasý pán s chováním, které se mi moc líbilo. Posadili jsme se do křesel v obývacím pokoji a po několika větách jsme zabrousili na téma Paříž a Francie. Jaroslav byl frankofil a já měla nádherné vzpomínky na pět dní, které jsem s Petrem strávila v Paříži v dobách svého šťastného manželství. A pak už jsem většinou jen poslouchala a bavila se vyprávěním, které trvalo, jak jsme náhle zjistili, přes tři hodiny. Když jsem se chystala k odchodu, oba jsme si řekli, že to bylo moc hezké setkání a rádi se opět sejdeme. Nakonec mi Jaroslav řekl, že má v Brdech chatu, kde tráví celé léto a zeptal se mne, jestli bych tam byla ochotná být s ním, že tam příští víkend odjíždí. Souhlasila jsem.

Jaroslav měl dceru, která žila s manželem ve stejném domě v bytě pod bytem Jaroslavovým a syna, který byl soudce a bydlel s rodinou v jiné části Prahy. Vnučka, která nás seznámila, žila také jinde s dvouletou dcerkou a s přítelem. Ta se svou matkou odjely s Jaroslavem na chatu, aby ji daly do pořádku po zimním období a připravili tam prostředi i pro mne. 2. května jsem jela taxíkem na domluvené místo, kde na mne čekal se svým autem Jaroslav a odvezl mne do brdských lesů.ubrus do Itálie 001

žádné komentáře | přidat komentář

Jak to bylo dál...

23. leden 2017 | 12.42 | rubrika: první rubrika

Ten rok, kdy jsem se od Josefa odstěhovala zpět do Prahy, byl rokem dvou operací - endoprotéza do pravého kyčelního kloubu v únoru a další do levého kolena v listopadu. V době, kdy toot píšu, mám za sebou 1,5 měsíce od endoprotézy do pravého kolena a v budoucnu, pokud ještě budu žít, mne čeká totéž do levé kyčle, která mne už třetí rok bolí.

V této době už seznamování přes seznamovací kanceláře není tak aktuální, nyní se nejvíce lidé seznamují na internetu, kde existují desítky seznamovacích portálů. Každý nového zájemce s radostí přijímá, nechá ho vyplnit větší, či kratší dotazník a teprve potom se na něj vrhne se žádostí o zaplacení částky za své služby - částky jsou různě odstupňované  - na měsíc, na 1/4 roku a podobně. Některé portály mají rozumější a ne vysoko posazené ceny, některé jsou drahé. Zkusila jsem obojí a musím říct, že rozdíl mezi jejich službami byl minimální. Často to byla docela zábava, na jednom portálu jsem si psala s Američanem, také s Rakušanem i s Iráčanem. česky neuměli, má angličtina a němčina není nijak moc dobrá, ale rozuměli jsme si. K setkání nikdy nedošlo, o to jsem nestála. Navázala jsem několik přátelství, která stále trvají, aniž by z nich vznikl bližší vztah. Jedno takové trvá už 4 roky se Zdeňkem, žijícím v Hradci Královém. Začali jsme si psát v době, kdy se vrátil po nějaké operaci z nemocnice a požádal mne po několika mailech, jestli bychom se mohli bavit na skypu. Začaly hovory, které trvaly 1,5 hodiny téměř denně. Zdeněk začal vyprávět o tom, co prožil. Měl za sebou tři manželství, první skončilo pro nevěru manželky, jejich 2 syny dostal do výchovy Zdeněk. Po několika letech se oženil znovu a opět kvůli nevěře ženy po několika letech skončilo. Třetí manželství začalo být po několika prvních letech katastrofální, protože jeho žena na něj začala žárlit a to takovým způsobem, že mu zakazovala stýkat se s přáteli, s příbuznými a všude vytvářela nesnesitelné situace. Zdeněk měl v té době vysoké postavení v práci, navíc jako vášnivý zahrádkář s velikou a vlastnoručně udržovanou zahradou dělal často besedy a přednášky pro zahrádkáře. Lidé ho zastavovali na ulici a byla-li u toho jeho žena, vždy vyvolala konflikt. Nakonec požádal o rozvod, ale než k němu došlo, dostal infarkt. Po rozvodu odjel na Moravu, kde žil jeho mladší syn s rodinou. Syn byl podnikatel, žili v nedostavěném rodinném domě a neměl peníze, podnikání se mu nedařilo a prosil otce o pomoc. Zdeněk se tam nastěhoval do prázdné místnosti, do které si musel koupit nábytek, aby tam mohl žít, později prodal tu svou krásnou zahradu, pak také auto, peníze, které mu po rozvodu zůstaly a to, co získal prodejem auta a zahrady věnoval na zachránění synovy firmy, nakonec si kvůli tomu vzal ještě 3 půjčky. Po roce se mu podařilo synovu firmu vysekat z dluhů a hned na to mu syn a jeho ženy začali dávat najevo, že už může odjet. Jejich chování k němu nabíralo na drsnosti a Zdeněk odjel vlakem zpět do Hradce, nic si sebou nevzal, jen co se vešlo do kufru. Nyní bydli v podnájmu v garsonce, první tři roky doslova v bídě, protože při splácení tří půjček si ještě on, důchodce, musel koupit nějaké věci do nezařízených místností. Byl v tom Hradci zpátky rok, když jsme spolu začali skypovat. Zdeněk mluvil, já jsem poslouchala. Občas se omluvil a požádal mne, abych mu o sobě něco vyprávěla, ale většinou mluvil jen on. Nikdy žádný vtip, nikdy se nezasmál. Teprve po třech měsících se jednou po něčem, co jsem řekla já, uchichtl a já na to řekla "hurá, už jste se usmál". "Cože?" zeptal se a když jsem těch pár slov opakovala, řekl, že to je asi po hodně dlouhé době poprve. Dnes jsou naše hovory méně časté, Tak jednou za 10 dní a trvají půl, až třičtvrtě hodiny. Zdeněk je velmi inteligentní muž se spoustou vědomostí a mluvit s ním je skvělý zážitek. Nikdy jsme se nesešli a nikdy se nesejdeme, protože oba víme, že bychom se už nechtěli rozejít. A ani jeden z nás nemá podmínky na to, abychom založili společný život ať už v Praze, nebo v Hradci.DSC00112

žádné komentáře | přidat komentář

A ještě život s Josefem...

16. leden 2017 | 11.00 | rubrika: první rubrika

Josefovo manželství byla jedna velká hádka. Jeho žena byla věčně nespokojený člověk, navíc své dcery nevychovávala v žádné lásce k otci, spíš naopak. Navíc byla uklízecí maniak a tohle zdědily obě dcery po ní. Když starší s dcerkou přijela v pátek po obědě, její dcerka, se kterou jsme se rychle spřátelily a které bylo tehdy sedm let, hned přišla k nám a její matka strávila 2 hodiny usilovným gruntováním a luxováním toho víkendového bytu. My dvě naopak jsme s velkou chutí hrály různé dětské hry, které jsem přivezla  a učila ji je hrát. Než v neděli odpoledne odjeli, zopakovala si totéž. Brzo jsem pochopila, proč Josef doslova nenávidí luxy. Kromě toho ale ti dva spolu vůbec neuměli komunikovat, když spolu museli o něčem mluvit, rychle se z hovoru stala zuřivá hádka plná křiku.Když jsem tam žila už pár týdnů a zase byl takový křik venku, večer jsem se s Josefem dala o tom do řeči, řekl mi, o co šlo - v podstatě o nic, kvůli čemu by bylo třeba křičet. Začali jsme to spolu rozebírat, mluvila jsem o tom, že není nutno předpokládat, že ten druhý chce ubližovat, nebo že se chce hádat, naopak, je potřeba být v klidu a klidně bez zvyšování hlasu mluvit a prosila jsem ho, aby to zkusil. Slíbil mi to. Druhý den na mne zaťukala jeho dcera a chtěla, abych vyšla ven, že se mnou potřebuje mluvit. Zjistila jsem, že ten náš večerní hovor slyšela, což nebylo nic těžkého, naše kuchyně byly propojené koupelnou. Došlo mi, že i ona je ochotná se snažit nekřičet a neočekávat něco špatného, když začne mluvit se svým tátou. Snažili se oba - od té doby křiky přestaly a byl klid. Mladší dcera Zuzana žila také v Praze v podnájmu a když asi 2x během jednoho roku přijela do Zámostí, snažila se dostat se do svého pokojíčku, aniž bychom ji zahlédli a nechtěla se s nikým bavit. Sice jsme se viděly, ale z její strany velký chlad. Po roce se náhle objevila a zcela nezvyklým způsobem normálně s námi začala hovořit a řekla nám, že pozítří odjíždí do Anglie, kde má sehnanou práci a kde hodlá žít. Uměla dobře anglicky a měla vystudovanou vysokou ekonomickou školu. Její rozhodnutí jsme komentovali oba hodně kladně a přáli jsme jí hodně štěstí. Její začátky byly velmi těžké pracovala v nějakém pubu jako servírka, bylo to ve  Skotsku a tamější řeč klasickéangličtině moc podobná není. Současně chodila na různé kurzy, ze kterých skládala zkoušky a po dvou letech se jí díky tomu podařilo získat práci v kanceláři a pak už stoupala jen výš a nyní tam žije a pracuje už 10 let. Občas se přijela podívat domů a také jsem jí půjčovala svůj byt v Praze na přespávání.

Když Josef opravil střechu nad obytnými prostory, podařilo se mi jej umluvit k tomu, že shodí staré omítky na budovách, které sloužily jako sýpky a sklady a stála na straně proti obytné části. Pustil se do toho, potom nad tím vším udělal také novou střechu. Celou zadní stranu dvora tvořila obrovská vysoká stodola. Tam potom udělal Josef zcela novou střechu, musel měnit i trámy, měl tam vlastnoručně vyrobené lešení a výtahem si dopravoval materiál nahoru. Když byla střecha hotová, pustil se do práce na zdi obytné části. To vše trvalo pět let, s výjimkou několika zimních měsíců pracoval denně. Nepodařilo se mi jediné - přemluvit ho, aby zmodernizoval a opravil bydlení na výminku. Začaly mi velké bolesti v kloubech, na podlaze leželo zvětralé lino, záchod a umyvadlo byly 30 let staré, nádobí se mylo ve škopku a já pořád tahala kýble se špinavou vodou. Na mé prosby o renovaci vždy měl stejnou odpověď - já to nepotřebuju. Během pěti let jsem musela ze svých peněz nakoupit povlečení, ručníky, (vše, co patřilo původně manželům, zabrala po smrti matky starší dcera a ani táta to nesměl používat) nádobí, pohodlné křeslo, koberečky k postelím, elektrický sporák, dvě křesílka a stolek ven na dvůr a navíc i hodně oblečení pro Josefa, který potřebu nového a slušného oblečení jaksi nesdílel. Musela jsem jít na operaci s kyčlí, dostala jsem nový kloub a dva měsíce po operaci jsem se rozhodla, že ze Zámostí odejdu a vrátím se do svého milovaného pražského bytu. Josef si do měsíce našel novou známost, se kterou ale nežije, jen se navštěvují. Zůstali jsme přáteli, občas za mnou přijede do Prahy na pár hodin, jezdí k mé dceři a její rodina ho má stále ráda a i tam se občas sejdeme. Myslím, že jsme větší přátelé, než když jsme spolu žili.DSC00176

žádné komentáře | přidat komentář